Poslední žena

Je to můj první Ferreriho film a už teď vím, že je poslední. Je to tady poměrně dost rozebrané od kolegů a to na dva tábory. A já se řadím k těm, kteří byli spíš znechuceni a byli spokojeni se závěrem, který dokonale sedne k názvu tohoto filmu. Za Ornellu jednu hvězdičku dám a časem přihodím možná i za ten konec. Na tehdejší dobu to byl zcela určitě kontroverzní film, ale nějak nemohu přijít na to, za co to vlastně dostal Gérard to ocenění? Pozitivum vidím v tom, že znám o jednoho režiséra navíc. (19.01.2017)

Co znamená být mužem ? Co ženy od mužů vlastně chtějí ? Jsme svědky konce patriarchátu ? Otázky, které těžkopádným jazykem a mnoha způsoby položily feministky 70.let. Ferreri se jich chopil a přepsal je do filmové podoby. Naneštěstí pro citlivého diváka to byl Ferreri, takže za každou otázkou je interpunkční znaménko psané krví nebo spermatem. Naštěstí pro přemýšlivého diváka to byl Ferreri, takže pochybnosti, které film nabízí, dokáží zneklidnit a provětrat stereotypy. Machistická love story. (07.06.2009)

Muž a žena jako dva naprosto odlišní tvorové, jejichž vztah je plný lásky, zloby, chtíče, osamění, žárlivosti a činů, kterých člověk může litovat do konce života. Syrové a necenzurované obnažení vášní, které někdy mohou mít tragické následky. Pokládání otázek o lidské sexualitě, o rolích ženy a především muže v emancipované společnosti 70. let. Snímek s naprosto přirozenými herci a dvěma vyčnívajícími scénami: jedna krásná - on, ona, ono v posteli; druhá strašná, silná, poslední... Ztuhlost, bezmoc, zdrcení. Závěrečné titulky. (ze 4 na 5* čistě kvůli konci). (16.05.2008)

Taky slabsi Muz a Zena, kde povodnu kvalitnu verziu Muz a Zena 1966 natocil kvalitny zyd Lelouch, tuna Marco Ferrerimu sa nepodarilo ukecat Trintignanta ani Aimee - a taxa roly museli ujat novi herci - Depardieu a Ornella Mutti. Kazdopadne slabsi muz a zena nez Lelouchov film - Lelouch tam aspon vlozil fajne autonahanacky, vybuchy, Ferreri zase odhaluje nechutnosti a kadejake sajrajty : 51 % (28.05.2019)

Možná mě někteří odsoudí, jako úplného zvrhlíka, ale mně se ten film opravdu líbí a hodně. Od úvodních scén jsem se skoro dusil smíchy. Ani nevím, u kterého filmu jsem se naposledy tak pobavil. Možná jsem byl až vzácně dobře naladěn. Časem jsem se ale nutně smát přestal. Změna nastala s blížícím se koncem, kdy dětinskou hru a zvířecí pudy nahradilo postupné emoční zhroucení postav. Situace, které byly na začátku k smíchu, se stávají později děsivě mrazivé tak, aby vše vyvrcholilo neuvěřitelným finále. Možná jedním z nejvíce šokujících v historii kinematografie. V tomto filmu prostě funguje všechno, jak má a plní to svou úlohu beze zbytku. To se povede málokdy. Klobouk dolů před celkovou koncepcí. ________ Nyní už trochu podrobněji. Režisér Ferreri si znovu bere pod drobnohled vztah muže a ženy v dobové společnosti. V moderní společnosti plné sexuální nevázanosti a myšlenkového a citového odcizení. Zvolená témata mají mnoho společného s jinými režiséry. Napadá mě třeba Antonioni. Výrazové prostředky, které používá Ferreri, jsou ale zcela odlišné. Ferreri nikdy nebyl nadšeným studentem lidské duše. Místo bolestivého duševního rozkladu tak demonstruje destrukci vztahu fyzicky. Pomocí obrazových prostředků. V tom je opravdový mistr. To, co předved ve svém dramatu POSLEDNÍ ŽENA, pro mě nemá obdoby. Vezměme si třeba práci kamery. Všimněte si, že celá řada scének uvnitř bytu, je točena na jeden dlouhý záběr. Gérard vykonává nějakou činnost, pak přejde z místnosti do místnosti, kde se již něco děje a dochází k další změně. Kamera ho při tom celou dobu sleduje. Střih je omezen na minimum. Tento proces dává scénkám prostorový rozměr. Celá scéna díky tomu působí reálně, organicky a doslova vtahuje do dění. Krom pečlivé obrazové výstavby a přesné osobní vize, která jde realizovat asi skutečně pouze u autorského filmu, potřeboval Ferreri opravdu kvalitní herce. Herce, kteří dokážou dát jeho představě podobu. I v tom byla Ferreriho síla. Nevím, pro kterého jiného režiséra, by byly hvězdy jako Depardieu a Muti ochotní zahrát podobné scény. V dnešní době si vznik něčeho podobného nedovedu představit už vůbec. Ornella Muti a její chladná krása v kombinaci s neřízeným živočichem Depardiem vytvořili dokonalý pár plný kontrastů. Vzorová ukázka rodinného života, který vlastně s rodinnou nic společného nemá. Vztah založený na čisté sexualitě. Jakmile se má vztah kamkoli pohnout, narážíme na problém. Někde uprostřed všeho zůstává otcovo nemanželské dítě. A znovu přichází hra se symboly. Vize penisu, jako středobodu vesmíru, okolo něhož se točí svět a život samotný. Absurdní představa říkáte si? Podívejte se na film, jak takový svět funguje. Penis jako symbol vzájemného odcizení, společenského rozkladu a všudypřítomného chaosu. Smrt jako jediný únik je zde nahrazena sebedestrukcí těla. Jde o krutou sebeoběť, jako nutný krok k usmíření. Závěrečná surrealistická vzpomínka na Bunuela zde má vyšší symbolistický význam. 90% (28.07.2011)