Banšun
Obsahy(1)
Mladá Noriko se příkladně stará o svého starého otce. Příbuznými je ale přemlouvána k tomu, aby se řádně vdala a měla již vlastní rodinu. Noriko svatbu ale odmítá s poukazem na nutnost péče o otce. ke svatbě nakonec dojde pod laskavou otcovou domluvou, který se po svatbě vrátí do opuštěného domu... Tento snímek je v Ozuově filmografii asi nejvíce zaměřen na konfrontaci tradičních japonských hodnot s moderní společností a liberálním pojetím rodiny. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (31)
Z filmu srší pokoj, harmónia, spomalený beh neustáleho pohybu času. Režisér sa vyžíva v dlhých, pomaly plynúcich scénach a do popredia sa preto dostávajú iba práve zúčastnené osoby, prípadne pár japonských zvyklostí. Kamera je statická až toporná, čo mi trochu vadilo a tiež velmi nevýrazný herecký prejav otca. Hodnotenie: 70% ()
Příběh popisuje zdánlivě všední společenský akt, svatbu dcery, rodinnou situaci, které však Ozu vtiskuje naprosto odlišný dramatický ráz a to ne ani tak narativní výstavbou, jako spíše stylistickou formou. Hlavními rysy, které jsou zároveň specifickými vlastnostmi Ozuových filmů, jsou typické záběry kamery (z pohledu člověka sedícího na tatami), výrazná stylizace scén a především charakteristická práce s časem, kdy příběh plyne velmi uvolněně, jakoby uplatňoval tradici zenového umění. Film je zároveň sociální sondou do života dvou věkově vzdálených lidí, kde mladšího z nich ovládají city a druhého rozum a zodpovědnost. Svatba, jenž je středobodem celého příběhu, ve filmu nakonec vyobrazena vůbec není. ()
Chcete vidět nenápadný, prostě jenom obyčejný film? Přesně takové točí Yasujirô Ozu a já nedokážu vysvětlit, proč je to tak zajímavé. Nikdo nerozčtvrtí maníka katanou, obří roboti, ani školačky tu také nejsou, kamera se za téměř dvě hodiny ani nepohne a přesto je tento malý, téměř až bakalářský, příběh o holce co se nechce vdávat tak zajímavou, romantizující, podívanou. 75 % ()
Secuko Hara je legenda. Presto jsem u tohoto filmu usnul. A to se mi obvykle u techto japonskych klasik nestava. Mozna jsem byl nejakej unavenej, kdo vi. Takze tomu urcite dam jeste jednou sanci... ()
Platí v zásade to isté ako pre režisérov slávny Príbeh z Tokia, s tým rozdielom, že ten mal aspoň dosť silnú myšlienku (medzigeneračné odcudzenie). Takže tu opäť máme krásne obrázky krajiny, ktoré sa striedajú s dlhými statickými zábermi interiérov, snímanými od podlahy. Opäť tu ľudia väčšinou sedia v domoch s papierovými stenami a neustále sa klaňajúc vedú prázdne reči, pričom sa tak podivne a neprirodzene usmievajú. A do toho všetkého znovu hraje naivná, presladená hudba. Najviac mi prekážala ta strojenosť, ktorá presakovala celým filmom. Silne strojený bol Čišú Rjú ako otec dievčiny, ale úplný extrém bola opäť samotná, večne sa usmievajúca dievčina Noriko (Secuko Hara), ktorej neúprimný úsmev zamrzol len v čase, keď začala byť hysterická. Tempo rozprávania je príjemne pomalé, lenže celý čas som mal pocit, že veľmi nie je o čom rozprávať, takže sa film nezáživne vlečie (vrcholom nezáživnosti bolo to divadlo). Snáď jedinú myšlienku, ktorú som tam zachytil, je postupná zmena starého Japonska na nové po 2. svetovej vojne. Inak sa celý príbeh točí len okolo svadby ("Znova sa ženíš? To je nechutné!" "Musíš sa vydať!" "Ja sa nechcem vydať!"). Iba z úcty ku klasike nie som v hodnotení ešte kritickejší. ()
Jednoduchý děj natočen velice příjemně, zdařile vtáhne diváka do rodiny a donutí zamyslet se nad nelehkou volbou mladé dívky, i po tolika letech má hlavní motiv filmu stále svou působivost. ()
Moje první setkání s Ozuovou tvorbou a hned naprostý vrchol (alespoň z mého pohledu). Po jeho shlédnutí jsem se rozhodl, že se pokusím vidět maximum dostupných filmů tohoto režiséra, protože i slabší snímky autora takovéhoto filmu musí být neskutečné. Osobně stavím tenhle film mnohem výš než všeobecně vysoce hodnocený a široce přijímaný Příběh z Tokia, který se mi zdá méně sevřevný a tím pádem i méně intenzivní. To, že se v něm vyskytuje více generací a řeší se jejich vzájemné vztahy (i ob generaci), jej podle mého názoru poněkud oslabuje. Naproti tomu naprosto jasné zacílení Pozdního jara na vztah otec - dcera umožňuje nevídanou hloubku emocionálního prožitku. Závěrečná scéna a výraz, který v ní má na tváři Čišu Rju, ze mě za skoro pět let od prvního setkání s tímto filmem, dosud nevyprchala a neztratila nic ze své síly, kterou na mě napoprvé zapůsobila. Chce-li někdo začít s tvorbou Jasudžira Ozu mohu tenhle film jako iniciační zážitek jenom doporučit. ()
Ačkoliv jsem vystudoval japonská studia a již přes pět let se japonské kultuře, literatuře a filmu věnuji, tak jsem stejně nedokázal Ozuovu pozdně jarní poetiku zcela dekódovat a plně pochopit. Hloubku, mnohovrstevnatost a poetičnost tohoto krásného filmu jsem si plně uvědomil až po přečtení eseje Antonína Límana (Mistři japonského filmu), kterou vřele doporučuji každému, koho film zaujal. Ozuovo filmové haiku, které se svým jednoduchým dějem a hlubokým významem stává oním známým a lehce otřepaným "vesmírem v kapce rosy". ()
#331 The Criterion Collection - http://www.criterion.com/films/298-late-spring ()
Jestliže se Kenji Mizoguchi snažil řešit tematiku střetu hodnot či tradic, režisér Yasujirô Ozu šel sice stejnou cestou, avšak pokusil se zajít mnohem dále. Příběh pojednává o dívce Noriko, která žije se svým otcem. Noriko je dle japonských tradic tlačena do svatby, avšak brání se tomu s důvodem, že se raději bude starat o svého otce. Otec se však vzdá své dcery ve prospěch jejího budoucího štěstí. Hlavním nepřehlédutelným vjemem z tohoto filmu je práce s kamerou, která již jenom svým postavením “na place” konfrontuje svět starý a nový. Jako příklad může sloužit zabírání z podhledu ve scénách, kdy Noriko je ve svém pokoji, který je vybaven “evropsky” – židlemi, avšak kamera se chová jako kdyby tam židle vlastně nebyly a postavy seděly na zemi po japonském způsobu. ()
Ozu je bezpochyby spolu s Kurosawom jeden z najlepších Japonských režisérov. Svojou tvorbou sa k nim možno približuje ešte Kenji Mizoguchi. Jeho cit pre estetično je nesmierny a vidieť ho v každom okamihu. Filmy sú prepracované po psychologickej a príbehovej stránke. Jeden príklad. Norikov konštantný úsmev na tvári sa zmení cca v polovici filmu na posmutnelý výraz tváre, čo je pre vnímavého diváka symbol prevratu duševného rozpoloženia a deliaca čiara v dejovej línii filmu. Vždy keď sa vrátim k Ozuovej tvorbe a zhliadnem ďalšiu perlu z jeho filmografie, cítim ako sa doplna nasýtim pokrmom pre moju dušu. Film uspokojí môj každodenný hlad po dávke kultúry vrchovato. Pohladí vo mne cit pre estetično, rozradostí ho a natrie liečivým balzamom. ()