二十四の瞳
Twenty-Four Eyes
Obsahy(1)
Na sklonku dvacátých let dvacátého století přijíždí do vesnice nová učitelka. Všechny šokuje, protože nenosí tradiční kimono a navíc jezdí na kole. Ale děti svoji učitelku milují, jsou stejně jako ona poprvé ve škole, a tak netrvá dlouho a najdou si k sobě cestu. Jenže během jedné dětské hry si učitelka zraní vážně nohu, se zpřetrhanými šlachami již nemůže jezdit do školy na kole, takže je přeřazena na jinou školu. Během smutného loučení učitelka dětem slíbí, že se setkají, až děti povyrostou a budou navštěvovat vyšší ročníky. Uplyne pět let a skutečně se potkají. A nyní již stačí jen navázat na předchozí krásný vztah mezi dětmi a jejich učitelkou. (Snorlax)
(více)Videa (1)
Recenze (9)
Snad nejslavnější film Keisukeho Kinoshity. Je neuvěřitelné, jak snímek vázaný k určité době, místu a kultuře, nese univerzální platnost a působivost napříč diváckým spektrem. Extrémně lidský příběh o lásce mezi vesnickou učitelkou a jejími svěřenci, odehrávající se v poměrně dlouhém období, od předválečných až do poloviny padesátých let. Je zřejmé, že za tu dobu děti tak nějak dorostou, pouto však přetrvává. V bytostně japonských kulisách se tak odehrává nadčasový příběh srozumitelný každé kultuře. Hideko Takamine je pro roli jako stvořená a s vedením KK si vysloveně rozumí (dlužno podotknout, že Kinoshita celkově platí za výborného "ženského režiséra"), Chishu Ryu má tentokrát spíše menší a méně výraznou roli. Všudypřítomné písničky mě často iritují, zde však dokonale navozovaly atmosféru dané doby a neumělé dětské podání jim dodává zvláštní sílu - a i díky tomu nám dochází, jak jsme, přes zdánlivě masivní odlišnosti, vlastně stejní... ()
Film mne fascinoval především neskutečným množstvím scén, ve kterých někdo brečí. Dá se říct, že pláč je jakýmsi sjednocujícím motivem filmu. Lidé v něm pláčí ze smutku, z radosti, z hladu, z loučení, ze setkání, zkrátka ze všeho. Vzhledem k tomu množství přestávají být tyto scény dojemné, ale spíše úsměvné. Nedá se však říct, že by byl film špatný. Je zajímavý například z hlediska předsudků vesničanů vůči učitelce pouze kvůli jejímu modernímu vzhledu a také je zde hezky vykreslen vztah dětí k učitelce i zobrazení osudů těchto studentů během dalších, nestudijních let. ()
"Teklo zde hodně slzí / ale jinde potoky krve. /Loučení s živými / se liší od loučení od mrtvých / jen menší jistotou." Dát méně než pět hvězd za tuto protiválečnou epopej bych se si styděl, i když mi japonská verze Auld Lang Syne lezla opravdu na nervy. Keisuke Kinošita tu od báj(eč)né Narajámy používá sice kultivovanějšího, civilizovanějšího jazyka, ale pozadí příběhu, o kterém vypravuje je mnohem drsnější. Pozn 1: Zajímavé je upozornění od Cälie **: "Žádná rada pro žáky nebo dokonce pomoc". Já si naopak myslím, že jako žena v době války radila a pomáhala na mezi a možná i za mezí možností (viz zasuté obžaloby z komunismu a pacifismu). Žena v době japonského válečného běsnění mohla sotva udělat víc. Pozn. 2: Za svých 18 let studií jsem se setkal (lépe střetl) s mnoha učitelkami. Až na učitelku tělocviku na střední škole, to byly osoby méně či více panovačné, napůl či zcela hysterické. Kdyby mi někdo řekl o Hideko Takamine, hned bych se za ní rozběhl (japonština by přece nemohla být překážkou). ()
Příběh mladé učitelky mě absolutně neoslovil hned z několika důvodů. Z počátku to vypadá na typické průkopnické téma - mladá žena, moderní oblečení a ještě ke všemu kolo! Děti učí lidové písně místo nudných školních cvičení. Když však přijdou těžkosti, učitelka začne plakat a do konce filmu již nepřestane. Žádná rada pro žáky nebo dokonce pomoc - "Když se budeš cítit špatně, přijď ke mě domů a já si s tebou popláču." Film je konvenční jak to jenom jde, může být emocionálně vyčerpávající pro slabší povahy, ale toho pláče je prostě příliš mnoho, aby po dvou hodinách vyvolal nějakou silnější odezvu. Vidím v tom kandidáta na nejuplakanější snímek v historii kinematografie a nevyužitou šanci na hezký pacifistický film ze zajímavého prostředí. ()
Poněkud sentimentem umolousané dílo, které však nese několik poselství zároveň, takže je nutno mu odpustit tu trochu nedokonalosti. Kinošita se náramně vyrovnal s válkou, on ji vlastně dokázal ignorovat, přitom byla ve filmu mimořádně přítomná. Dovedu si představit, že za zvuku Valčíku na rozloučenou by mohlo být prolito mnohem méně slz a pak bych nedokázala filmu vytknout nic. ()
Zajímavosti (2)
- Budova školy, kde se film natáčel, sloužila k vyučování až do roku 1971. O necelý kilometr dál byla vybudována její replika, která posloužila k natáčení remaku z roku 1987. Obě školy jsou dnes populární turistickou atrakcí a je možné si v nich prohlédnout dobovou filmařskou techniku. (tompaulman)
Reklama