La Tarentule au ventre noir
The Black Belly of the Tarantula
The Black Belly of the Tarantula
Režie:
Paolo CavaraScénář:
Lucile LaksKamera:
Marcello GattiHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Giancarlo Giannini, Claudine Auger, Barbara Bouchet, Rossella Falk, Annabella Incontrera, Silvano Tranquilli, Barbara Bach, Stefania Sandrelli (více)Obsahy(1)
Inspektor Tellini (Giancarlo Giannini) pátrá po maskovaném sériovém vrahovi, který zabijí modelky jednoho módního ateliéru. Stejně jako zabíjí černé vosy své odvěké nepřátele tarantule, tak tento vrah modelky nejdříve paralyzuje a poté jim rozpáře břicho. Vyšetřování zavádí Telliniho do lázní, se kterými mají všechny oběti určitou spojitost. (Chatterer)
(více)Recenze (33)
Spoilery! Největší slabinou je jednoznačně scénář. Skoro se mi až nechtělo věřit, že tento film, který se po vizuální stránce nese v tradici gialla skutečně hodně a byl tudíž pro mne jako fanouška žánru patřičně zajímavým, bude mít až tak jednoduché vyústění. Vycvičen mnohými daleko zamotanějšími příběhy jsem byl opravdu zklamán. Opět se zde podle mne projevil „argentovský neduh“, tedy k čemu všemu ta vizuální krása, když příběh stojí za prd? ()
Giallo ktoré sa nesmierne podobá na film Sei donne per l'assassino (aj keď je pravda že na tú snímku sa podobá skoro každé giallo, ale toto jedno naozaj... až príliš) To však nemení na fakte že sa jedná o výborné nadpriemerné giallo so všetkým čo k tomu patrí. Vyzdvihujem hlavne hudbu Ennia Morriconeho tie kakofonické pazvuky sa sem náramne hodili. Vraha som opäť netipoval správne takže ma koniec znova prekvapil. Vrah mordoval v netradičných rukaviciach ktoré pripomínajú kožu. Zabíjal iba nádherné ženy škoda že jeho prvá obeť bola nádherná Barbara Bouchet známa Talianska herečka.... mohla vydržať dlhšie. Vraždy boli naozaj čudesné. Zabijak najprv ihlou ktorá sa používa v apukunktúre omráčil nervový systém obete (proste ju pichol do krku) a potom si už iba krájal nožom pričom ho obeť sledovala. Posledné "záverečné odkrývanie pravdy" prečo to vrah urobil malo v sebe nosnú dávku klišé mne však tieto maličkosti neprekážajú. ()
La Tarantola dal ventre nero patrí jednoznačne k najklasickejším zástupcom žánru giallo, a využíva všetky jeho postupy, finty a rekvizity. Snáď len tie koženné rukavice sú tu nahradené priesvitnými chirurgickými... Má to však svoje opodstatnenie, lebo vrah skutočne ako chirurg rozparuje svoje obete hneď potom ako ich najprv paralyzuje akupunktúrnou ihlou. Vraždy tentoraz vyšetruje policajný inšpektor ako v obyčajnej kriminálke, ale kedže sa jedná o giallo, nie je to len anonymná figúrka vypočúvajúca svedkov a naháňajúca podozrivých, ale človek so svojím vlastným súkromným životom, pochybnosťami a slabosťami. Tvorcovia skutočne zamotávajú dej ako môžu, pridávajú postupne do deja nové postavy a nové zápletky (vydieranie, drogy, žiarlivosť) a tak dokonale zmiatli aj mňa, a tak som bol celkom prekvapený samotným vrahom. Spokojný som bol samozrejme aj s hudbou, celkovým spracovaným ktoré síce v rámci žánru nepatrí k úplne originálnym ale inak je takmer bez chybičky. Páčilo sa mi logické správanie postáv, takisto logický, premyslene napísaný scenár a v pohode som prehliadal zopár chybičiek, hluchých miest v prvej polovici filmu či mizerných hereckých výkonov vedľajších postáv ( komicky nezúčastnene sa tváriaci inšpektorovi asistenti) ()
Žiadny horor, ale typické giallo s presahom do krimi. Zápletka je klasická a bohužaľ neoriginálna - kto je maskovaným vrahom. Postavou menší vyšetrovateľ s fúzikmi sa príliš na rolu policajného vyšetrovateľa nehodí, na to pôsobí príliš komicky. Nahé mladé Talianky sú v takýchto filmoch oživením, tu to však až na jednu peknú bloncku ani veľmi nebolo. Jedna scéna na vysvetlenie podivného názvu a finito. Ale inak má film obstojné spracovanie okorenené o pár gore prvky. Najzaujímavejšou scénou bola asi naháňačka na strechách vysokých budov. ()
THE BLACK BELLY OF THE TARANTULA nijak nevyčníva z řady Italských giallo filmů. Maskovaný vrah, polonahé modelky, inspektor, který chce vraha dostat za každou cenu. Cavarovi musím ale přičíst jako plus, že červenou barvou a kečupem běhěm vražd nešetřil a tím to udělal tak trochu "zajímavější". Na druhou stranu kladl až příliš velký důraz na Inspectora Telliniho (jehož postava mě moc nechytla) a jeho vyšetřování. Daleko víc jsem byl zvědavý na vraha samotného, protože vraždil skutečně originálním způsobem a docela mě zajímalo, co se mu honí v hlavě. Ale Cavara to celé odbyl bleskovým vysvětlením v závěru, což zrovna neumocnilo výsledný dojem z filmu. ()
Dobré giallo. Klasická tématika zavražděné modelky přesouvá důraz ze zavražděnosti na subjekt modelky - prostředí je trochu luxusnější a ženy trochu umělejší. Paolo Cavara, spolurežisér proslulého Mondo Cane, jakoby chtěl na úvod filmu nacpat maximum erotiky (= v podstatě celých prvních pět minut jsou různé záběry na nahou Barbaru Bouchet) a vulgarismů (je fakt, že porca putana mnoho Italů opravdu říká za každým druhým slovem a je to mnohem libozvučnější než fuck), aby poté mohl rozvíjet celkem slušně dekadentní giallo s promyšlenou symbolikou. Visuální stylisace je tu založena na různých odstínech žluté a hnědé, kečupem pan Cavara rovněž nešetří, ale dávkuje ho v docela malých dávkách. Hudba byla slušně děsivě temná, ale nemelodická, a mimo film by se asi nedala poslouchat. Kamerově příšerné vykrádačky Hitchcocka, včetně několika reminescencí na sprchovou scénu, ale občas to taky má něco do sebe. Tradiční freudovské fetiše rukavic jsou tu kombinovány s mnoha dalšími motivy různých úchylných erotických fetišů (figuríny, pejsek, voyeurství...). Cavara je vůbec spíš klasický fetišista než sadista, takže do pestré galerie úchylných italských režisérů, na nichž by se psychické poruchy daly diagnostikovat jen podle filmů, celkem zapadá. Jinak je Černobřichá tarantule to celkem normální giallo detektivka, jen mírný nadprůměr, zachraňují ji mj. i hodně sympatičtí herci a (především) herečky. Navíc se snaží působit jako seriózní detektivka, což je trochu otravné, a obsahuje několik banálních chyb (policajt, co si cosi čmárá přímo do předmětu doličného? to přece není možné ani v Itálii ;-). ()
Miluji giallo jízdy. Hned v úvodu mě uchvátily první tony a šmejdivá kamera Marcella Gattiho. Vrahové rukavice nebyly černé, jak bývá zvykem, ale ve zlaté barvě. Což byla příjemná změna. Dokonce je tam měli i policisté. Vrahův klobouk a plášť jsou sice lechce inspirovány kultem od Maria Bavy "Sei donne per l'assassino". I Argento měl u morderca klobouk ve svém prvním zvířecím podání. Skrátka klobouk a černý plášť sekne každému:-) Tarantule je super i v tom, že v příběhu nejsou odchylky někam jinam a soustředí se na vraha a vyšetřujícího policistu ( Giannini) který si o mnoho let později zahrál štubu v Hannibalovi. Morricone tady předvedl depresivní pojetí i půvabné nádechy plné barev. Tarantule je každopádně zajímavé zvíře, ale hlavně film. ()
Diky sympatickemu inspektorovi je pro me nakonec toto giallo mirne nadprumerne. Kvalitni zpracovani, prestoze vrahem je "zahradnik"...aneb prilis brzo jsem tipnul vraha, coz nasledne mirne snizuje tu napinavost, ze... :-) Pekny holky (vcetne Barbary), nejaka ta vrazdicka, slusna muzika a tarantule navrch... 4- ()
Tentokrát více krimi podoba gialla. Ostatně, to z tohoto snímku dělá jeden z těch "přístupnějších" i mimo fanoušky žánru. Tím ale v žádném případě nechci říct, že se jedná o nějaký čajíček. Naopak, způsob provedených zločinů nepatří mezi běžné a už sám o sobě je velmi mysteriózní záležitostí, počet obětí taky vzrůstá... Velkým kladem je i výběr představitele hlavní postavy. Giancarlo Giannini má přeci jen charisma a hlavně během celého filmu opravdu "hraje" (což v rámci gialla není zrovna pravidlo). Další potřebné znaky žánru jsou pak naprosto vzorové - atmosférutvorná hudba, krásné ženy, vrah, jehož vidíme jen jako siluetu, či sledujeme jeho ruce a postupné rozplétání okolností kolem zločinů. A proč tedy mluvím o tom, že tenhle snímek může zaujmout i diváky, kteří zrovna nejsou kovanými zastánci žlutého napětí? Protože gore scény nahradil vkusně natočený způsob vrahova počínání, protože dojde i na honičky po střechách... Jen škoda, že odhalení vraha nebylo žádným velkým překvapením a jeho totožnost se dala předpokládat již od počátku. S dobrým vypointováním by mířil snímek nad 4*. ()
Je zajímavé sledovat osobité styly a postupy různých režisérů v tomto žánru. Ze všech mi pořád vychází nejlépe Argento, který dával důraz především na příběh a hlavní postavu, přičemž ostatní důležité složky měl dokonale vyvážené. Fulci naopak stavění příběhu tolik nedal, ale nahrazoval tento nedostatek bohatě mnoha gore efekty, opravdu nepříjemnou pochmurnou atmosférou a poutavou kamerou (v tom byl extra-třída). Martino si zase liboval ve stylové až snové vizuální stránce a děj jako by byl pouhou kulisou pro obraz. (proto se mi zase tolik nelíbí). Canavara přidal melanchonickou skoro depresivní atmosféru, unaveného komisaře a až nezvyklý počet přitažlivých žen :P 80 % ()
Nic moc,od začatku jsem tušil,kdo je vrah.Už mám asi v giallech praxi :-D ()
Vrah se přiznal, je to psychopat trpící paranoiou a impotencí. ()