Ame agaru

Pohodový příběh jednoho poctivého, čestného a lidumilného samuraje, kterému právě jeho slušnost a mírumilovnost způsobuje nemalé trable. Úžasné na snímku je jeho optimistické vyznění, kdy ke štěstí stačí jen pár maličkostí (dobré jídlo a zábava ve společnosti prostých lidí, krásné počasí či okouzlující výhled) a není potřeba nepřeberné bohatství, tituly nebo prestiž. Neřeší se zde žádné osudové záležitosti, možná i proto doba samurajů konečně působí tak nějak reálně a lidsky. (04.01.2012)

Tenhle film si budu asi pravidelně pouštět, až si budu chtít trochu zpravit náladu. Není nijak ambiciózní, nijak přeakčněný, spíš jako rozjímání nad šálkem čaje, které dopřeje odpočinku od reality. Krásného a poetického. Alespoň tak na něj vzpomínám měsíc od shlédnutí. Nejde o žádný rozsáhlý příběh, ale o epizodu z života samuraje se srdcem Budhy, který hledá, komu by mohl sloužit. Škoda, že neexistuje nějaký seriál, kterého by Ame agaru byla jen část. (04.04.2010)

Namlsán Yamadovými samurajskými snímky, byl jsem tímto chudším bratříčkem mírně zklamán. Stopáž je vzhledem k ději poměrně dlouhá, herci jsou občas toporní a scénář jim hraní rozhodně neusnadňuje. A závěrečná proměna samurajovy manželky z nechápající na chápající šla nějak mimo mě. Zkrátka tento film neurazí, ale ani dvakrát nenadchne. (11.03.2014)

Pro mě osobně to byl zásah do jednoho z nejdůležitějších orgánů mého těla. Tím je pochopitelně srdce a pak je druhá část, která se skrývá v naší duši a svědomí. Neznám jejich tradice, jejich zápasy, členění do společenských vrstev, jejich meče, jejich vznosné a nádherné hory, jejich déšť........... Určitě to nebyl dějově složitý a náročný film, přesto vypověděl mnohé a dlouho se mně nestalo, abych ronila slzy při tak při okouzlujícím hudebním podkresu. Věřte mi a to nemyslím to jejich bujaré veselí v úvodní části. Když napíši, že se cítím zase něčím obohacena, tak to bude znít pateticky, ale je to tak. Ihei Misawa s Tayou musí být velmi šťastný pár........a skláním se před Masaru Sató ! (02.12.2015)

Ako keby na sklonku života potreboval Kurosawa písať o pekných veciach. O ľudskosti. A namiesto akcie a tragédie sa utiekal k jemnosti a ľahkému humoru. Mrzí ma že nenatočil všetko čo natočiť chcel. V jeho prevedení mohol tento film zarezonovať ešte viac. Ale Koizumi odviedol dobrú prácu. Snaží sa zachytiť atmosféru a formu majstra a nenásilne prezentuje milý príbeh starnúceho ronina s dobrým srdcom. Prostredie koexistuje s postavami a postavy samé sú archetypmi na ktoré sa dobre pozerá a ktoré spĺňajú presne to, čo sa od nich vyžaduje. Je to príjemný žánrový oldschool. Takých akých veľa nie je. Po dopozeraní zostáva veľmi príjemný pocit. Á tá hodinka a pol ubehne doslova ako voda. Jeden z tých malých veľkých filmov. Pre fanúšikov žánru povinnosť. (13.08.2020)