Caligula

Tinto Brasse považuji za neškodného chlípníka, který si místo točení kvalitních filmů spíše zkouší najít hranici mezi erotikou, pornem a nudnou slátaninou. Caligula je něčím ojedinělý. Je to spojení historického dramatu s poměrně tvrdou erotikou, která má blízko k pornu. Otevřené scény může někoho znechutit a někoho naopak ještě více přesvědčit, že se jedná spíše o snahu rekonstruovat (a domýšlet) než se věnovat obvyklému způsobu točení cokoliv spojeného s historií. Malcolm McDowell nechává vzpomenout na svůj grandiózní výkon v Mechanickém pomeranči a navazuje dalším bláznem, kterým je sám velký Caligula. Vedle něj nezáří žádná velká hvězda neboť Peter O´Toole jako jeho filmový otec, musí být zbaven svého postu, aby na něj mohl nastoupit právě Caligula. Historicky je film věrný polyhistorika Suetoniuse, ale historici dnešní doby nad několika věcmi nevěřícně kroutí hlavou, ale pravdou se nikdy nedozvíme. Pokud divák dokáže překousnout a akceptovat erotický nádech filmu, který se vůbec nevyhýbá jakémukoliv pohledu na pohlavní orgán ženy či muže, ani nemá nic proti dvěma děvčatům nebo náznakům homosexuality, bude se pravděpodobně bavit nad očekávání. Film je chvílemi dost podobný Felliniho Satyriconu, když používá skoro divadelní záběry na obrovské pódium s místem pro děj. Některé tyto záběry jsou opravdu obrovské a film působí chvílemi až velkolepě a co teprve obrovská "plující" loď s mnoha muži a ženami ze všech vrstev užívající si a oddávající se milostným praktikám všeho druhu? (28.02.2007)

Svým způsobem jedinečný a také jedinečně kontroverzní film. Ve své době šokující nejen realistickým zobrazením krutosti a otevřeností erotických scén, častých a často notně zvrhlých, přesto film překvapivě hvězdně obsazený, rozmáchle režírovaný a teatrální způsobem měnícím celé to šílené historické drama o úpadku společnosti a neomezené moci utopené v šílenství a teroru v opulentní divadelní představení. Malcolm McDowell v roli Caliguly je neskutečně skutečný a strhující natolik, že člověku až běhá mráz po zádech. Rozhodně film na který se nezapomíná. (10.12.2010)

Vizuálně nesmírně působivé, ale přesto zcela nepřesvědčivé. Caligulovi nepomůže výborné herectví ani množství rafinované, ovšem taky perverzní a dekadentní erotiky. Všechno je spíše pouze efektní a nakašírované, ovšem uvěřit tomu nelze. A to nemluvím o tom, že ani použité kostýmy, výprava nebo ty úžasné interiéry nemají s historickou realitou mnoho společného. Problém je už v tom, že všechno to, co nám Tinto Brass s takovou samozřejmostí servíruje smrdí pozérstvím a neuvěřitelností. Stačí použít prostou logiku, aby to v některých chvílích vyšlo najevo dosti jasně. Třeba jenom ty chlípně přichystané špehýrky v ložnici císaře... Seriál Já, Claudius dané téma rozehrál daleko přesvědčivěji, přestože měl k dispozici podstatně menší rozpočet a navíc nebyl věnován zdaleka jen Caligulovi... 5/10 (13.12.2008)

Ani dvouapůlhopdinová verze mne kupodivu neunudila. Přestože děj je příliš konstantní a více než často je prokládán různými scénami sexuálích orgií, pořád je to film, který má něco do sebe. Vůbec odvahu s jakou byl natočen, nikdy předtím ani potom si v podobném filmu nikdo nic podobného nedovolil. Devizou je zde Malcolm McDowell, který zopakoval svůj grandiozní výkon z Mechanického pomeranče. Bez něj by Caligula nebyl Caligulou. Z filmu vyplývá, že starověký Řím byl jen krutý a orgastický a McDowell - Caligula je ztělesněním obého. Ač to zas tak příliš jednoznačně nevidím, musím znovu ocenit režisérovu odvahu, stejně jako účast renomovaných herců, kteří nejspíše vůbec netušili do čeho jdou. Caligula je jedním z nejkontroverznějšch filmů, které kdy byly natočeny. (23.02.2010)

Co je člověk a jaká je jeho povaha? Je to tvor, který se obléká, aby dal najevo, že není nahý, a který se obléká, aby se obnažoval. Tvor, který se vždy nutně pohybuje na hranici normality. A co ještě? Postavy caligulovského theatrum hominis buď souloží nebo o tom mluví, mnohem víc je však zajímá moc a přežití. A pokud sex, tak většinou buď jako jedna složka bezmezné opulence a nenabažitelnosti požitky nebo opět jako nástroj moci. A Botička se bojí smrti, infantilně miluje svou krásnou sestru, rád si hraje a chce se být bohem. Zkouší, kam až se dá zajít a je dokonalým vtělením bezohlednosti. Brakový pornograf Tino Brass vytvořil opulentní dílo, zdařile ambiciózní nejen co do útoku na hranici mezi uměním a pornografií, ale i pokud jde o myšlenkový a meditační potenciál a jemuž se adekvátností titulní postavě a jí příslušnému espritu vyrovná asi málokterý historickobiografický snímek. Není to ani přiblblé péčko, ale ani z těch pohříchu obvyklých "seriózních" historizujících obrázů, v nichž dávné postavy prezentují politické a společenské myšlenky druhé poloviny 20. století. Kazí ho jen jedna věc: Ať mi nikdo neříká, že nemohlo být místo těch implementovaných penthausových štětek sehnáno pár ke všemu ochotných no-name rádoby héreček, které by byly schopny zhostit se jejich "rolí" aspoň trochu na úrovni. Než i přesto jsem Brassovi vděčný. Jo a taky Claudius byl dost trapný, ale to už musíme přičíst interpretaci dějin z hlediska Caliguly boha. (26.06.2011)