Zimní prázdniny

Alexander Payne umí točit dramata, která jsou jednu chvíli lidsky hřejivá a o pár chvil později nepříjemně štiplavá. Málokdo je v tom tak dobrý jako on a jsem rád, že to se Zimními prázdninami připomněl. Paul Giamatti je tu výtečný, stejně tak oba jeho méně slavní kolegové, o nichž snad v budoucnosti ještě uslyšíme. Výborně se tu pracuje s postupným odhalováním charakterů a tím, že každý si nese svou minulost, trauma a nejistoty v sobě a chce to hodně práce o nich začít mluvit, nebo se jim dokonce postavit.   Rozhodně cením, že Payne v tomhle směru netlačil na pilu a je spíš zdrženlivý v práci s emocemi, nezkouší za každou cenu rozesmávat, dojímat nebo obnažovat nitro hrdinů. Jen sleduje tři ztracené existence, které na sebe na Vánoce zbyly. Sedmdesáktový feeling (nejen zasazením) taky potěší a celkově se na to moc pěkně kouká. Ať už to berete jako hořkosladkou podívanou, nebo drsné drama o tom, že s jistými věcmi se každý zkrátka musí porvat sám, ale i tak není od věci mít někoho po boku. (21.02.2024)

Dvě tvrdé palice, které si nejdřív absolutně nic nedarují, leč posléze jsou to právě jejich vnitřní démoni, co je začnou chtě nechtě svádět dohromady. Giamatti se Sessou jsou skvělá ústřední dvojice, jež do ringu nepřináší nic nového, ale sebejistota, s jakou je Alexander Payne v hávu 70. let vede, je famózní. Kdo mě trochu zná, tuší, že mám pro tento školní mikrožánr slabost. Společnost mrtvých básníků, Vůně ženy a Dobrý Will Hunting jsou pro mě dodnes etalonem těch nejlepších příběhů na dobrou noc. The Holdovers jmenované vyjma nekončící kadence antických hlášek pravděpodobně v ničem nepřekonávají. Už však jen to, že je můžu v roce 2023 po boku těchto klasik jako mladšího vánočního sourozence doporučit, mi dělá nesmírnou radost. [Viennale 2023] (31.10.2023)

Feel good, zároveň feel sad. Alexander Payne doručil jeden z nejlepších snímků roku, stačilo mu k tomu relativně málo. Citlivě napsaný scénář a pár dobrých herců. Obyčejné, přitom krásné. Mám ve filmech rád velké, jedinečné a originální koncepty, ale někdy je holt "málo" víc než "hodně". Tahle konvezační člověčina na mě zaútočila za zálohy a podařilo se jí si mě podmanit. (23.12.2023)

Společnost mrtvých básníků je jeden z mých nejvíc srdcových filmů. Když se rozjely úvodní titulky tohohle, které mi teda připadají totálně jako homage Weirovi, tak jsem myslel, že mě čeká podobný zážitek a už jsem chystal kapesníky. Ale... meh, kamarádi. Meh. Celé je to režijně utlumené do té míry, až se to pro mě stalo tak nějak ploché a banální. Sledujete strhující scény, kdy se hrdinové dívají na televizi nebo někdo někomu pochválí jídlo. Něco se začne dít až na úplném konci - a to film ale prakticky hned skončí. Tam, kde Mrtví básnící rozdávali rány na solar, tady je to nesmělé plesknutí, které skoro ani necítíte. Není to feel good film, ale try to feel something and it's somewhat okay film. (02.03.2024)

Počas vianočných prázdnin by to hodnotenie bolo úprimnejšie, ale zase nie sú až tak ďaleko za nami a vonku mrazí podobne ako v okolí tejto školy. The Holdovers sa tvária, že ponúkajú stokrát ohratý príbeh o zbližovaní dvoch nesúrodých duší, aby sme ale dostali viac príbeh o zbližovaní viacerých veľmi osamelých duší. Payne a Hemingson majú síce svoje postavy radi, avšak, či práve preto, im rozprávkové riešenia neponúkajú. Aj tak ide ale viac o herecký film než o čokoľvek iné, inými slovami Giamatti je na vrchole svojich síl a zvyšok nezaostáva. Mohol to byť gýč, je to ale skrátka film zo života, nech to spojenie znie akokoľvek sprofanovane. (28.01.2024)