Režie:
Isao TakahataHudba:
Mičio MamijaObsahy(1)
Zbývá deset dní do konání 12. Městského orchestru a mladý violoncellista Gôshu se má toho ještě hodně co učit, aby ostatním hudebníkům koncert nepokazil. Jedné noci ho však začnou navštěvovat zvířátka (kočka, kukačka, mýval a myška), která mu pomáhají se ve hře na cello zdokonalit. Ve finále mladý Gôshu zazáří jako pravý hudební mistr. (Berseg)
(více)Recenze (15)
Rukopis štúdia Ghibli je tu miestami výrazne cítiť, nediv teda, že niektoré zdroje Góša uvádzajú ako ghibliovku. Nemá to síce veľmi čarovnú animáciu a vlastne to už na prvý pohľad vyzerá obyčajne, ale aj keď sa tu nájde viacero absenčných nedostatkov, mne osobne výsledný zážitok dosť vynahrádzala symbolika prírody, v spojitosti s hudbou. Myšlienky to malo skrátka pekné, aj keď v tom zjavne nehrali až tak veľkú rolu. Väčšinu času sa na to pozeralo príjemne, niektoré scénky boli veľmi milé, ale hluchých miest tu tiež nebolo úplne málo (za najslabšie časti považujem paradoxne tie, ktoré mali byť pre postup deja najzásadnejšie - teda koncerty). Nakoniec ale tri, veľmi v pohode. Príroda je skrátka najväčšou umeleckou múzou. ()
Docela pěkný hodinový film, kterak zvířátka nevědomky na cello Goshua hrát učila. Lov na tygra neměl chybu. Lepší 3. ()
Pěkná pohádka na dobrou noc. :-) ()
Tak nějak nevím, proč bych měl sympatizovat s hlavní postavou, která mučí mluvící kočku. Docela by mě zajímalo, proč mi ta scéna byla nepříjemná a proč jsem měl nutkavé přání nacpat tomu parchantovi do ucha pakobru královskou, ale stalo se a i když je ten arogantní parchant na ostatní zvířátka hodný, už mu to moc nepomůže. Filmu zrovna moc neprospívá ani fakt, že ač má jen hodinu, hrozně se opakuje ve stylu Gosha hraje v orchestru, doma za ním přijde zvířátko a tak dále dokola a ani přítomnost sympatické hudby to nevytrhne z průměru. ()
Sero Hiki no Goushu je adaptací krátké povídky známého japonského autora Kenjiho Miyazawy. Vypráví o mladém roztržitém cellistovi, kterého jedné noci začnou navštěvovat lesní zvířátka a nutit ho k hraní. Můj vztah k Takahatovi zůstal po zhlédnutí tohoto anime stále stejný. Žádné jeho dílo mě zatím nezklamalo (pro kvalitní příběh, kresbu a "Ghibli feeling"), ale bohužel ani neuchvátilo. U Gaucheho vyzdvihuji především dokonalou synchronizaci hudby s obrazem (úvodní scéna je dokonalá) a příjemný humor (přesto, že se zde objevují mluvící zvířátka, nedají se označit za laciný prvek). Chvílemi jsem se bohužel nudila a celkový dojem byl spíše vlažný. 3 ½ * ()
Příběh mladého cellisty střídá scény vyprávějící hlavní příběh (příprava na velký koncert orchestru) se scény se zvířátky. Ze začátku je to klasicky ztřešťěná animovaná groteska (kocour či kukačka), zvýrazněná krátkou scénou, kdy orchestr s hlavním hrdinou hraje živě hudbu v kině při promítání jiné animované grotesky, jejíž děj se krásně rozšíří i do světa kinosálu. Pak už se film postupně uklidňuje (mýval), až úplně zvážní (myšky). Ale jako oslava krásy a léčivých účinků hudby je to úžasné. Ať už si o tom Ludwig van Beethoven z obrázku na zdi pokoje hlavního hrdiny myslí cokoli. ;-) ()
Moc pěkný poetický film s krásnou hudbou o tom, jak se naučit hrát na chello s pomocí netradičních přátel. ()
Hezké a z hlediska animace špičkové (tady se ten timing jednotlivých pohybů nedá tak snadno ochcat)..... ale co si budeme povídat, divácky je to zatraceně neatraktivní.. Naštěstí úměrně téhle neatraktivitě je nastavena i délka a tak to i zapřísáhlý nemuzikant přečká bez úhony. Takahata je prostě samorost. ()
Když tam došla kočka po dvou a začala mluvit a Gauche na ni civěl, myslela jsem si, že je to právě z toho důvodu, že ta kočka fakt došla po dvou a fakt mluvila. Ale on? On na ni civěl, protože to nebyla jeho kočka, ale nezvaný host aka kočka, jenž zná Beethovena a Schumanna. V Japonsku jsou holt inteligentní i zvířata. Ne tak dobře, byl to vážně moc krásný poetický snímek s pár dobrými místy.. ale právě jen pár, jinak to docela neplynulo a vlastně se tu vůbec nic nedělo. Zajímavější by to mohlo být snad jen pro muzikanty nebo přírodovědce zkoumající, jakými tóny kukačka kuká nebo jak bubnuje to prapodivné zvíře podle mě mývalomyšobobr nebo něco takového. Z těch pár dobrých míst se mi hrozně líbilo promítání kocoura, jak honí myš na plátně a k tomu hráli kankán a přitom se v kině naháněla skutečná myš nebo když vzal Gauche do ruky nemocnou myšičku a matka myš řekla: "Chci jít s ním. Každá nemocnice to povoluje." a vylezla mu na čelo. Zatím pro mě nejslabší snímek od Takahaty, co jsem viděla. P. S. Ta slečna houslistka měla brčálové vlasy! A ještě by mě zajímalo z jakého důvodu měl Gauche tu hadru furt za páskem. ()
Poněkud bizarní příběh... Na průměru jen díky hudbě. ()
Tak prvý Takahataov film čo som videl a je to dosť iné než som čakal. Celkový dojem je mierne nadpriemerný a citlivý príbeh o hráčovi na čelo sa dobre pozeral. Hudba tu zastupuje akoby ďalšiu postavu a dejová linka s mývalom bola úplne super. Koniec bol samozrejme predvídateľný ale inak sa to ani zakončiť vlastne nedalo. ()
Plus za tu mrňavou roztomilou myšku, mínus za to mučení kočky Lovem tygra. ()
Príjemná oddychovka takmer bez deja. Ale oddychovka... a ak máte radi klasickú hudbu, tak dupľom oddychovka :). Súhlasím so Subjektivom - Lov na Tigra ***** :). ()
Celkem unylé anime, které staví celý film na jednom jediném dobrém nápadu. Ale míň než čtyři hvězdičky tomu nedám, protože k tomuhle cellistovi mám speciální vztah! Začátek filmu mi totiž připomíná mně adresovanou památnou větu od dirigenta našeho studentského smyčcového orchestru: "Je neuvěřitelné, že jediný člověk dokáže rozhodit celý orchestr". (Pozn.: Hrál jsem na housle a ne na violoncello, ale to je, myslím, vedlejší) 70% ()
Velmi zajímavý film plné krásné hudby a sice méňě povedených vtípků. Film shlédnut na Akiconu 2011. ()
Reklama