poster

Rampa

  • Francie

    La jetée

  • anglický

    La Jetée

  • anglický

    The Pier

    (neoficiální název)

Krátkometrážní / Sci-Fi / Romantický / Drama

Francie, 1962, 28 min

Režie:

Chris Marker

Scénář:

Chris Marker

Producenti:

Anatole Dauman

Střih:

Jean Ravel
(další profese)
  • 4ward
    *****

    Esej o trýznivosti vzpomínání, nezastavitelném plynutí času a nenaplnitelné snaze zachytit, kontrolovat život, který je navíc natočen tak magicky, nostalgicky, že sám zůstává vypálen v mysli. Obzvlášť nezapomenutelné jsou momenty zdánlivě banálních procházek muzeem, parkem a samozřejmě vzpomínka na Vertigo spolu s oním jedním otevřením očí.(22.8.2016)

  • Sarkastic
    ***

    Snímek nabízí vcelku podmanivý, atmosférický a zvláštní příběh, který je celý sestaven z fotografií, tedy až na chvilkový film v 19. minutě, jehož přítomnost v Rampě jsem příliš nepobral. Nepochopení z mé strany se dostalo i způsobu „vysílání“ pokusného králíka, stejně tak podle mě až zbytečně dlouhému neustálému vracení se k ženě, která věznitelům mohla být těžko něčím užitečná, a akorát tím na byla na diváka seslaná nuda. Méně nejasností by neuškodilo a Rampou (prý) inspirovaný film 12 opic je opravdu ale někde úplně jinde, celkově lepší 3*.(11.3.2013)

  • honajz
    ***

    Ten fotopříběh, protože film to není, stojí na uhrančivém komentáři a některých skutečně výjimečných fotografiích. Sám příběh je skvělý, i když číst jej jako povídku, asi by člověk řekl - pro tu převažující a nijak se vyvíjející romantickou linii - že povídka je průměrná. Pravda, hodně existuje odvozenin od tohoto fotopříběhu - včetně filmového remaku 12 opic. 12 opicím však chybí ta uhrančivost a zadumaná nálada tohoto příběhu. Celkově mírně nadprůměrné dílko.(12.4.2013)

  • Lavran
    *****

    Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“.(9.2.2011)

  • Slarque
    ****

    Nevím, zda to byl původní záměr, nebo důsledek nedostatku financí, ale tohle experimentální sci-fi vyprávěné zastavenými záběry (vlastně sérií černobílých fotografií) a doprovodným komentářem (v češtině Václav Voska) je dostatečně působivé a velmi znepokojivé i po půl století. 12 opic mě při jeho sledování ani nenapadlo, protože tohle je mnohem temnější verze plná příznaků právě probíhající studené války.(22.1.2012)

  • - Díky své krátké filmové stopáži se snímek nejdříve promítal promítal jako předfilm titulu Alphaville (1965). (Chrustyn)

  • - Ve filmu se objevuje pouze jediný pohyblivý záběr, a to ve scéně, kdy se hlavní ženská postava, Hélène Chatelain, probouzí a otevírá oči. (Hejtmy)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace