poster

Rampa

  • Francie

    La jetée

  • anglický

    La Jetée

  • anglický

    The Pier

    (neoficiální název)

Krátkometrážní / Sci-Fi / Romantický / Drama

Francie, 1962, 28 min

Režie:

Chris Marker

Scénář:

Chris Marker

Producenti:

Anatole Dauman

Střih:

Jean Ravel
(další profese)
  • Slarque
    ****

    Nevím, zda to byl původní záměr, nebo důsledek nedostatku financí, ale tohle experimentální sci-fi vyprávěné zastavenými záběry (vlastně sérií černobílých fotografií) a doprovodným komentářem (v češtině Václav Voska) je dostatečně působivé a velmi znepokojivé i po půl století. 12 opic mě při jeho sledování ani nenapadlo, protože tohle je mnohem temnější verze plná příznaků právě probíhající studené války.(22.1.2012)

  • kitano
    ****

    Film, ktory stoji za to vidiet uz len koli tym nadhernym cierno-bielym fotografiam. Na ponurej, hlbokej atmosere postaveny snimok, ktory sice pouziva minimalisticke obrazove prostriedky, zato vsak vo vasej hlave sa "rozprestrie" a zaplni vam ju mnohymi myslienkami a uvahami. Velmi nezvicajny, pohlcujuci zazitok, odlisny od vsetkeho, co som videl pred tym. (8.8/10)(7.10.2007)

  • HAL
    ****

    Chtělo by se mi říct že La Jetée je Dvanáct Opic verze 0.5, ale... La Jetée není míň nebo víc než Gilliamův opus, je to spíše variace na stejné téma. Cestování v čase probíhá podobným způsobem i se stejnou pointou, ale kromě milostného a "osudového" motivu jsou místo pochybností o transparentnosti vnímání reality (a vůbec o smyslu jejího nezkresleného vnímání) na diváka přenášeny spíše zárodky úvah intelektuálně sci-fistických o kauzalitě vývoje v čase. I bez podobných myšlenek je však La Jetée velice zajímavý film, který, i přes to že zdrcující rozuzlení nepodává tak silně jako jeho mladší sourozenec a má na první pohled velmi jednoduchou statickou formu, dokáže diváka unést svou hutnou atmosférou. 8/10(14.4.2008)

  • Morien
    *****

    (1001) Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že by filmu slušela delší stopáž. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že romantická linka odvádí od zápletky. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že 12 opic zpracovává námět lépe. Zpracovává jej jinak. Markerovi jde o něco jiného než Gilliamovi. A to, o co usiloval, se mu povedlo bezchybně. Já vždycky vybírám ve filmech ty dokonalé momenty a on ukazuje jenom ty dokonalé momenty. ♥(12.7.2015)

  • Lavran
    *****

    Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“.(9.2.2011)

  • - Díky své krátké filmové stopáži se snímek nejdříve promítal promítal jako předfilm titulu Alphaville (1965). (Chrustyn)

  • - Ve filmu se objevuje pouze jediný pohyblivý záběr, a to ve scéně, kdy se hlavní ženská postava, Hélène Chatelain, probouzí a otevírá oči. (Hejtmy)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace