Hezké vesnice hezky hoří

Pojem balkánský cirkus u nás dostal do širšího povědomí především Kusturica a v jeho podání s ním nemám problém. V některých případech mi sedl skvěle, jak o tom svědčí pět hvězdiček a nadšený komentář Černé kočky, bílého kocoura. Jeho rytmy balkánské dechovky ve mě vyvolávají pozitivní asociace. Pod taktovkou Srdjana Dragojeviče se tenhle pozoruhodný fenomén vydal směrem, který ve mě - zdvořile řečeno - vyvolává rozpaky. Ne, že bych se v Dragojevičově rozmáchlosti a nepřetržitém střídání časových rovin ztratil, ale obojí mě unavovalo. Výrazná teatrálnost mě spíš dráždila, než aby lákala a bavila. Podivné, místy až křečovité spojení humoru a hrůz válečných zvěrstev mi nesedlo. Podle mého soudu schází Dragojevičovi cit pro správné dávkování ingrediencí, takže výsledkem je přepálený guláš. V jeho filmu najdete snad všechny myslitelné motivy a žánrová klišé válečných filmů, ale je to roztříštěné a navíc mám pocit oslavy fanfarónství a přepjaté pózy balkánských válečníků, které mnohem lépe ve svém grafickém románu Šíbr zpracoval Joe Sacco. Tam, kde jiní vidí jedno z nejlepších filmových zpracování balkánských válek, já spatřuji opak. Intimnější a sevřenější výpovědi typu Země nikoho mě oslovují nepoměrně víc. Celkový dojem: 45 %. (20.03.2019)

Prvá polhodina nenasvedčovala tomu, že pôjde o tak kvalitný a formálne premyslený film. Spočiatku mi to celé pripadalo ako x-tá variácia na tému večne spití blázniví jednorozmerní balkánci ako karikatúry vo vojnovom konflikte. Po zasadení deja na jedno miesto ale Dragojevič "vytasil zbrane ťažkého kalibru" a postavy sa stali skutočnými ľudskými bytosťami. Zámer vyrozprávať príbeh v retrospektíve a retrospektívami v retrospektíve príbeh nesmierne oživuje, pričom prítomnosť v nemocnici nie je iba prostredím pre suché odrozprávanie deja, ale taktiež má svoj logický vývoj. Za zmienku, alebo skôr za podrobný rozbor stojí premyslený strih, kedy sa v krátkom časovom úseku ocitneme hneď v troch časových rovinách. Všetko je však dokonale prehľadné. (24.10.2018)

Vidieť tento film v Bosne, v jednom z tých dodnes ešte stále poznačených, rozbitých a poloopustených mestečiek, je niečo celkom iné ako len silný audiovizuálny zážitok, je to prežitok reality. ___ Spolu s ďalším Dragojevičovým filmom RANE tvorí LEPA SELA LEPO GORE úhrančivý diptych o psychologicky zruinovanej Juhoslávií 90. rokov videný zvnútra, priamo od zdroja. Divácka príťažlivosť vo forme postmoderného spracovania môže budiť dojem nadbytočnosti, štylistickej exhibície, ktorá vlastne až ruší účinok tej všadeprítomnej beznádeje - ale v skutočnosti ju možno práve naopak takáto dramaturgia scén, stavajúca do kontrastu aj prepájajúca rôzne časové roviny, podporuje a efekt dialekticky zosilňuje. Druhou námietkou v podobnom duchu je charakter hlavných hrdinov, bodrých a hláškujúcich aj zoči-voči smrti, aj napriek všetkým hrôzam, čo sa dejú okolo nich, ním samotným aj nimi páchaným. Tu treba brať do úvahy ani nie to, nakoľko takéto zobrazenie vystihuje akúsi hypotetickú národnú povahu Srbov, ale skôr v akých podmienkach sa tak dialo... - a že film bol točený v izolovanej krajine pre domáce publikum. Nevysvetľujú sa príčiny toho, čo sa deje, ukazujú sa devastačné následky toho, čo sme spustili/dovolili/nezabránili tomu a čo teraz požralo všetkých naokolo. (16.10.2023)

Jeden z nejlepších balkánských filmů mapujících jugoslávský válečný konflikt, i když samozřejmě ve stylu exportní poetiky příznačně metaforicky a s hodně velkou mírou nadsázky. Ona nadsázka je ale skloubena k dané poetice s překvapivě naturalistickými výjevy (hlavně ve spojitosti s uvězněním v tunelu). Srdjan Dragojevic natočil svůj mírně alegorický film v hodně odvážné (postmoderní) skladbě (děj se prolíná několika časovými rovinami) a hlavně na začátku jsem se v těch několika liniích hůře orientoval a měl z toho v hlavě trochu zmatek, z něhož vykrystalizoval dojem mírné dějové roztříštěnosti. Jak se ale postupem času skládaly jednotlivé příběhové linie do sebe, míra sugestivnosti se zvyšovala a tento dojem odpadl. Jistě je nutno ocenit, že Srb Dragojevic neexponoval své postavy tak, aby agresory a viníky konfliktu byli Chorvati (a při etnické složitosti tamního konfliktu i muslimové z Bosny a Hercegoviny), ale jako původce ZLA označil indiferentní monstrum (Ďábla) z tunelu (přesto jako (sice nejednoznačné) oběti vyzněli (alespoň co se týče ústřední dějové scény právě v tunelu) zrovna Srbové). Film však zachovává alespoň zdánlivou objektivitu, což je jeho největším přínosem. Hodně zajímavě je reflektována i éra před rokem 1980, tedy za vlády maršála Tita. Dragojevičův smířlivě nostalgický tón je lakmusovým papírkem nálad nejen v bývalé Jugoslávii, ale obecně i v celém postsovětském východním bloku - k ,,zlatým socialistickým časům" zjevně neinklinují jen nejnižší sociální vrstvy a lidé v postproduktivním věku, ale i vyhraněné osobnosti kultury a umění, což je fenomén paradoxní, leč neoddiskutovatelný. Hezké vesnice hezky hoří - tak poetický název a tak syrová a destruktivní skutečnost. Takový je i film a obecně i celé dějiny Balkánu - kde jinde narazíte na tolik podob ambivalence lidského rozumu, srdce i duše... Podobné filmy: Život je zázrak, Země nikoho, Grbavica, Kdo to tam zpívá (22.01.2009)

Začněme tím, že filmu nebudu vůbec nic vytýkat. Hrůzy (jugoslávské) války byly natočeny tím nejlepším způsobem, což znamená minimalistické, ovšem syrové a explicitní pojetí, perfektní hraní elity srbské herecké školy, zdánlivě neuchopitelné, nakonec však skvěle zapadající střídání časových rovin, zachování relativního odstupu a nezaujatost, černý humor, folklor a spousta indícií pro pochopení motivace řekněme náhodných účastníků válečného konfliktu a vztahu mezi jednotlivými etniky před a při válce. Nechybí ani jugonostalgie a různé pohledy na maršála Tita. Jednoznačně perfektní učebnice novodobých jugoslávských dějin. (14.03.2016)