Jeux d'enfants
Detské hry
Love Me If You Dare
Love Me If You Dare
Love Me If You Dare
Love Me If You Dare
Režie:
Yann SamuellScénář:
Yann SamuellKamera:
Antoine RochHudba:
Philippe RombiHrají:
Guillaume Canet, Marion Cotillard, Gérard Watkins, Gilles Lellouche, Élodie Navarre, Nathalie Nattier, Julia Faure, Christophe Rossignon, Michel Angely (více)Obsahy(1)
Osmiletý Julien vnímá všechno kolem sebe jako prostor pro hru, ve které má skutečnost stejnou hodnotu jako představy. Jeho nerozlučnou kamarádkou se stává spolužačka Sophie a společně nejraději hrají hru "vadí, nevadí". Všude - doma, ve škole... Julien a Sophie ve svých hrách pokračují i v dospělosti, kdy se jejich kdysi bezproblémový vztah naplňuje hádkami a nedorozuměními. Pro dobře situovaného Juliena, který si svědomitě nalinkoval úspěšnou kariéru i rodinný život, se Sophiiny stále radikálnější zkoušky stávají měřítkem opravdovosti života, který žije. Film Vadí nevadí je hravou komedií o vážných věcech, kdy láska se stává hrou na život a na smrt. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (73)
Tak nevím.. jako na houpačce. Začátek mě nebavil, druhá kapitola mě vtáhla, u třetí jsem začínala být naštvaná... a ten konec mě zmátl úplně. Perfektní ústřední dvojice a film, co po sobě zanechá zvláštní pachuť. ()
Film o lásce na život a na smrt a poslední kapitola byla naprosto úžasná...už dlouho jsem nebyla žádným filmem tak uchvácena ()
Uffff, tenhle film pro mě není lehké pojmout! :) Mám hodně nad čím přemýšlet. Julien a Sophie - soulmate. Od dětství až po zralou dospělost, ty dva to k sobě stále přitahuje jako magnet. A nejen to. Hrají spolu hru. "Vadí nevadí?" Hru, kdy boří pravidla společnosti/morálky a zkouší tím osvobodit sami sebe, zažít nemožné, zažít i to, co není možné zažít. A nějak z té situace pak vyklouznout, utéct jako malé děti, když se dá, nebo se i nechat potrestat, když utéct není možné. Ale ten zážitek si oba nesou v sobě. Zjistili na vlastní kůži, že další z pravidel společnosti není až tak absolutním pravidlem, jak se to jeví. Mysl je možné pustit dál... Jak příběh pokračuje a oba už jsou dospělí, Julien volí kariéru, zatímco Sophie se stýká s punkery a pokračuje v hře na osvobozování se, na probouzení se. Dokonce i když si dají 10 letou "pauzu", Julien žíjící konvenčním životem není šťastný a uvědomuje si, že "hra" pro něho znamená víc, než celý ten šťastný a úspěšný život, který si dokázal vybudovat, s dětmi a krásnou manželkou, s kravatou u krku a nablýskaným rodinným vozem... Julien ví, že z toho musí utéct. Za každou cenu. Zpět k Sophii, zpět ke hře. A mezitím Sophie je tou ženou, která dělá z mužů "velké muže". Její sportovec je jednou z nejznámějších osobností visící na všech billboardech. Přitom to nebyl on, kdo se pro tyto úspěchy rozhodl. A není to on, kdo se rozhodoval celých těch 10 let, Sophie ho sice inspiruje a za těch 10 let stihl odkoukat, jak na to, umí už mít vlastní hlavu... Ale tajemství zůstává skryto. Stále se chodí ptát Sophie, ona je šedou eminencí v pozadí jeho úspěchů. Sophie z té hry nemůže ven. Nemůže ji přestat hrát. Ví, jak se rozhodovat chytře, ví, jak dosáhnout čehokoli. Ale ona miluje Juliena a přála by si, aby to samé věděl i on. Aby s ní hrál jejich hru. Vždy. Navzdory všemu. On s ní udrží krok, on se do "vadí nevadí" umí pouštět stejně odevzdaně a autenticky, jako Sophie. Je to její hráč. Prostřihy na 90 leté dědoušky, kteří spolu i přes pokročilý věk umí hrát hru, a umí se dojmout pro pouhé slůvko: "miluju tě!" Pro mě je Jeux d'enfants filmem o tom, jaké hranice je možné rozbořit, abychom tím dosáhli vlastní bdělosti. Filmem o tom, že hranice smí bořit žena i muž, a že se na té cestě mohou setkávat, v takové intenzitě, které lidé většinou nedokáží porozumět. Julien dokáže ve filmu překračovat tolik konvencí a morálních pravidel, že moje konzervativní povaha film momentálně nevydýchává. :)) Budu přemýšlet. A v brzké době si film pustím znova. Ojedinělý, vyjímečný počin! ()
francuzi mali vzdy silne zaludky na gyce a depresivnu nostalgicku kolorizaciu. tento film ma zarazal od zaciatku svojou skrytou krutostou, nasilim voci detom a bezohladnostou hlavnych hrdinov k svojmu blizkemu okoliu. nehovoriac o tom, ze vela kuskov ambicioznej dejovej skladacky do seba nezapadalo ani pri najlepsej voli. dopozerala som to len s velkym sebazaprenim. ()
Počáteční dětský svět her a přátelství se postupně vyvíjí až do dospělosti hlavních protagonistů. Chlapec a děvče od dětství spojeni jednou hrou, která je zpočátku vcelku nevinná. Osudová láska a postupná zvětšující se zvrácenost hry graduje ve finální scéně. Barevnost obrazu, kouzelnost originálního námětu a soundtrack, kterému vévodí různé verze nádherné písně La vie en rose, to z filmu dělá úžasnou podívanou. Dovolím si vyzdvihnout jednu scénu, ve které hlavní hrdina prchá před policií a přemítá, co všechno zastíní Sophie. Tento film si mě svou podivností (převážně konec) prostě získal. ()
Blbost od začátku do konce... Kdybych předtím neviděla, že to tady má 73 %, tak bych to po pár minutách vypnula... a tento promrhaný čas jsem mohla využít na něco lepšího. Kde to vzalo tolik procent? ()
Asi nejzvláštnější romantický film, jaký jsem kdy viděla, který klade spoustu zajímavých, takřka filozofických otázek. Zda se vám bude líbit asi hodně záleží na tom, jestli přistoupíte na hru hlavních postav a nebudete přemýšlet nad tím, proč si pro zábavu ubližují a všechno tak komplikují, když by stačilo říct “miluji tě”. Film o tom, že dospět a začít žít ve stereotypu je někdy nemožné a že láska občas přináší mnohem více bolesti než štěstí. Nebo alespoň takhle jsem těch 90 minut vnímala já.... ()