Piano

Výjimečný milostný příběh. Propracovaný psychologický film a silné erotické drama. Zvláštní snímek o moci hudby a vášně. Natočeno neuvěřitelně vytříbeně, s dokonalým hereckým výkonem Holly Hunter, s překrásnou hudbou Michaela Nymana a umělecky výborně stylizovanou kamerou Stuarta Dryburgha, dokonalou jak v detailech, tak ve velkoryse pojatých celcích. Asi nejlepší snímek natočený v devadesátých letech, který jsem viděl. (24.05.2015)

Na tomto filmu mě ohromili především vizuální provedení a ta překrásná hudba. Herecké výkony jsou vynikající, příběh zajímavý, prostředí atraktivní, ani s otevřeným koncem jsem neměla problém. Jediné, co mě lehce rozhodilo, byla situace následující den, kdy jsme šli na něco jiného, ale zjevně jsme se spletli, poněvadž se na plátně opět začalo promítat Piáno. Hodně studená sprcha, ale co už. Odseděli jsme to se zavřenýma očima a vychutnávali si hudbu... (24.01.2019)

8 / 10 Piano malo všetko, čo má mať dobrý film - výborné herecké výkony, prepracovaný scenár, citlivú réžiu a, samozrejme, aj nádhernú hudbu. O to viac som bol prekvapený, keď mi približne v polovici začali klipkať oči a ja som sa neovládol a nedočkavo pozrel na hodinky - a to by sa pri päť-hviezdičkovom filme určite nestalo. Škoda preveliká, sám si to neviem vysvetliť. Možno keby som si to pozrel druhýkrát... (15.11.2005)

Nepochybne zaujímavý film, ktorý ponúka množstvo námetov na zamyslenie sa. O filme 127 hodín som čítal, že je o ruke privrznutej medzi skalami a ono to naozaj bolo iba o tom. O Piane som kdesi čítal, že je o postupne "odpredávanom" klavíri a zďaleka to nebolo iba o tom. Bolo to nielen o herectve Holly Hunter, nielen o príťažlivo nasnímanej prírode Nového Zélandu, nielen o krásnej hudbe, ktorú ja bohužiaľ nedokážem patrične oceniť. Bolo to najmä o vášni, ktorá ovláda, o vášni, ktorej sa podlieha, o vášni, ktorá je nezvládnuteľná. Napriek tomu si myslím, že skrátenie o necelú pol hodinu by filmu iba prospelo. (01.07.2013)

Australský klenot. Jednoduše silný film, v hereckých výkonech, výpravou, hudbou, scénářem a kamerou jakbysmet. Na Nový Zéland situované drama němé Angličanky Ady, jejíž život představují dvě věci – láska k pianu a malé dcerce. V divokém maorském kraji má začít znovu, s novým manželem, aby unikla viktoriánskému odsuzování kvůli nemanželskému dítěti. Ale právě piano se stává pojítkem vášnivé lásky k místnímu negramotnému osadníkovi. Účelový partner totiž o klavír nejeví zájem, zatímco pro Adu je jediným symbolem civilizace, a právě dcerka matčino tajemství vypustí mimo čtyři stěny domorodého přístřeší. Ona sice nemluví, ale ani pánové z nezkušenosti hovořit „neumí“. Oscary za scénář, v obou ženských kategoriích, Zlatá palma v Cannes 1994 za film i pro Holly Hunter, zcela zasloužený divácký zájem a překrásné klavírní sekvence, nasnímané v chladných barvách nehostinné země. Přesto jsem, když jsem tenhle kus viděl potřetí, přeci jenom čekal silnější emoce. (16.01.2006)