Satanské tango

Jelikož je hodnocení filmu silně subjektivní záležitostí, dávám jenom 4*. Tarr je pravděpodobně trochu magor a v některých částech své sedmihodinové a sociopatické audiovizuální onanie se mu naprosto spirituálním a fascinujícím způsobem daří diváka uspávat, ale Satanské tango je zkrátka natolik monumentální a vypravěčsky vyspělé, že nelze než zůstat vzhůru. Tarrův minimalismus může být otravný, stejně jako jeho odtažitost od vlastních postav či neúměrné protahování dějově uzavřených záběrů, avšak jestli existoval jeden jediný způsob, kterak podobně magické a nejednoznačné podobenství natočit, byl jím právě tento jemňoulinký a trpělivý režijní rukopis. Přestože se toho zase tolik neuděje, příběh je časově nádherně uspořádán, střídá narativní perspektivy ve prospěch lyričnosti a nutí diváka nad "zvraty" přemýšlet a zvýznamňovat je. Dokonce se mi vnucuje myšlenka, že je to potřeba vidět vícekrát, ale v souboji s představou dalšího 400 minutového dřepění na prdeli, zatímco moje budoucí osudová láska na mě třeba čeká někde v nejvyšší komnatě nejvyššího paneláku, tahle myšlenka těsně na body prohrává. Sorry Bélo, ale fakt jsi mě vyčerpal... (14.12.2016)

Pokud máte rádi meditativní snímky Andreje Tarkovského a dlouhé statické záběry, užijete si Satanské tango. Pro mě je sedm hodin přeci jen moc, takže díky za ty přestávky - bez nich bych to nezvládl, i když si nejsem jistý, jestli je rozkouskování do několika dní tím pravým řešením kvůli ucelenosti zážitku. Některé záběry působí velice dobře a téměř hypnoticky, jiné svojí pomalostí až iritují. I přes kolosální délku jsou ale jednotlivé scény dost dobře zapamatovatelné (nejvíce vyčnívá hospodská tancovačka), znát je i určité zrcadlení protilehlých kapitol. Každopádně ve mně tenhle příběh o úpadku, falešných prorocích (je Irimiás spíš mesiáš nebo Jidáš?) a půdě, která smrdí, protože si na ni lidi nasrali, bude rezonovat dlouho. (873.) (25.12.2013)

No dobře, já se toho teda ujmu a napíšu tu na plnou hubu. Tento film je šeredně dlouhý. Jasně, kamera, hudba, zvuk, to všechno je skvostné, excelentní, brilantní, geniální a úžasné. Ať si film pauznete na zcela libovolném místě, tak před sebou vidíte čiré umění. Ale po 3 hodinách to prostě trošku omrzí. Po 4 hodinách už nevíte, jak si máte lehnout, a to jste prakticky lehce za půlí cesty. Už v samotném úvodu, když člověk 7 minut sleduje pářící se krávy, dává snímek na vědomí, že se rozhodně bude jednat o nevšední podívanou. Krávy v zápětí vystřídá hloupá ceckatá samice. Pardon, chtěl jsem napsat psychicky nevyzrálá osoba převážně zdůrazňující své ženství, která si nad hrncem s vodou, umyje své rozmnožovací ústrojí a člověk jako já tápe, zda si má nejdřív zakrývat levé oko nebo to pravé. A vůbec, celá vesnice je napěchována moc příjemnými a úžasnými lidičkami. A to se na příchod dvou největších es celého půl filmu čeká. Atmosféra je naprosto skvěle depresivní, většinu stopáže venku prší a bez ustání fouká dost silný vítr. Čím v horším rozpoložení k filmu usednete, tím více se vám bude líbit. Pár úsměvů se do těch sedmi a půl hodin ale také vešlo. Mě osobně hrozně pobavila hospodská tancovačka v maďarském stylu, přepisování zprávy na policejní stanici. Nějaké filosofické rozbory si dovolím nechat povolanějším, ale určitě bych rád zdůraznil, že jsem si nemohl nevšimnout, že Béla hrozně rád filmuje někoho, kdo žere. Hrozně se mi to celé líbilo, je to opravdu přelomový a úžasný film, ale je kurevsky dlouhý. Pro filmové nadšence, blázny a maniaky však totální povinnost. A kdybych se někdy živil tvorbou filmů, tak tady člověk získá inspirace jako blázen. Lepší 3 hvězdy. (12.07.2016)

(Může obsahovat SPOILERY!) Někdo by mohl tvrdit, že kinematografie už nemůže po sto letech existence ničím překvapit, snad jedině novými neotřelými efekty, jež vznikají a uplatňují se v těsném propojení s postupujícím vývojem počítačové animace a trikového inženýrství... A hle: do této klipovité doby, kdy standardem je všechno maximálně urychlovat, sdělení efektivně zkracovat a zážitky servírovat v co nejinstantnější podobě, do této doby si troufne přijít Béla Tarr se svým 7 a 1/2 hodinovým monumentálním lyrickoepickým opusem s mnohdy více než desetiminutovými záběry a extrémně pomalými jízdami kamery. I přes tento hrozivě vypadající prvotní nástin formy Satanského tang bude divák, který přistoupí na Tarrův styl, po závěrečné dvanácté kapitole odměněn nezapomenutelným zážitkem, který v moderním umění nemá příliš obdob._____ Na zapadlém statku kdesi v Maďarsku konce éry Kadárovského socialismu přebývá či živoří skupina domorodců, jež hodlají s nastřádanými penězi opustit toto bohem zapomenuté místo a začít někde jinde žít lepší a šťastnější život. Do tohoto ovzduší beznaděje ale i očekávání něčeho nového přichází charismatický Irimias se svým rumunským pomocníkem Petrinem. Irimias byl dlouhou dobu považován za mrtvého a ve vesničanech jeho náhlý příchod vyvolává velmi rozporuplné pocity, které však následkem Irimiasovy psychologické hry vyústí v bezbřehou důvěru a lepší život na novém statku se zdá být díky němu na dosah. Tato závislost a víra ve fiktivní orwellovskou farmu končí tam, kde se celý "příběh" začal - ve stavu zoufalství, beznaděje a nebezpečně napnutých vztazích._____ Film je plný nezapomenutelných scén. Přesně jak napsala Hirnlego, jeden z úvodních záběrů - dlouhý pohled na ztemnělé okno a postupné svítání, patří mezi nejsilnější a pro mě také mezi klíčové. Díky němu jsem pronikl do Tarrova způsobu "vyprávění", díky němu jsem film nesledoval nezúčastněně, ale naopak s pocitem, že jsem největší šmírák, který přímo uvnitř onoho depresí nasáklého světa pozoruje jednotlivé epizody a který je oproštěný od té naší reality. Dojem mi umocňovaly ty strašlivě skutečné zvuky, které tvoří jednu z podstatných složek filmu - neustálé klapání, kapání, šustění... Hodně scén se opakuje, jsou nazírány z různých pohledů různých osob, což mi paradoxně nejen usnadňovalo orientaci, ale ještě umocňovalo dojem, který jsem z nich měl._____ Film je plný nezapomenutelných scén... Irimiasovo setkání s kapitánem, doktorova pozorování, dlouhý záběr na snící vesničany, tragikomická tancovačka a zejména epizoda s holčičkou a její kočkou (proč mi jen tak silně připomínala Bressonovu Mušku?). Těch 7 a 1/2 hodiny nebylo rozhodně promarněných, pronuděných nebo prospaných... Byl to nevšední zážitek! (07.06.2008)

Sedmi a půl hodinový film-řeka symbiotické dvojice Béla Tarr/László Krasznahorkai o dešti, zmaru, pohybu v kruhu a hnijící zemi je v současném artové kinematografii natolik unikátní, že by si zasloužil rozsáhlejší studii. Na rozdíl od tzv. románu-řeky v pojetí Romaina Rollanda, kde plujeme spolu s hrdinovým životem od narození do smrti, je zde plavba uskutečňována pozvolným pohybem obrazů (ponorem do obrazů) a zvuků (hypnotická hudba Mihály Viga – hrál také v hlavní roly Irimiáše), přičemž narativní struktura není lineární, ale sleduje vybrané scény z pohledu několika aktérů. Film je ve srovnání s knižní předlohou ještě obrazovější, nebo řekl bych obrazově hlubinnější – zatímco symbolika knihy je akcentována více samotným pohybem děje, zde jsou to vybrané obrazy, které jsou naplněny ve velkém časovém rozpětí maximální výpovědní hodnotou, přestože občas působí nespojitě. Vzniká dojem, že kapitoly spolu zcela nesouvisí, což zapříčiňuje zejména jejich rozdílné rozložení nálad. Soudržnost je však zajištěna ve vyšší strukturální rovině. Jak řekl sám velký Tarr, délka jednotlivých záběru je obhajitelná, jako nabourávání filmového jazyka, skrze nejž vnímáme a chápeme film dle určité zažité kognitivně-formální struktury (kdybychom promítli z dnešního narativního hlediska "klasický" film před dvěma sty lety, stěží by bylo pochopeno i něco tak běžného jako střih). Tarr se k divákovi nesnaží promlouvat skrze zažitou filmovou řeč, ale skrze maximální zprostředkování zobrazovaného v reálném čase. Takto pojímaná exprese samozřejmě nemůže fungovat, protože filmu je jeho řeč vlastní, ať už ji nabouráme jakýmkoli způsobem. Film vyjadřuje "skutečno" jedině skrze svůj jazyk, bez něj by se stěží dalo mluvit o filmu (to samozřejmě platí i o obyčejném záznamu průmyslové kamery a o filmech Andyho Warhola :-)). Tarrovy filmy jsou tudíž především "jazykovou" hrou. „Vysokému umění“ je vlastní hledat nové cesty vyjádření, které jsou samy o sobě vnitřně obhajitelné. Umění, které si hraje na „vysoké“ a zůstává jednoduše v bezpečných vodách obecného vkusu a porozumění je dle Umberta Eca midcultem. Konzervativní midcultový divák/čtenář (perceptor) je při setkání s „vysokým uměním“ pobouřen (viz např. některé reakce na Tarrovy filmy zde), což však není nic zlého, pouze se zmýlil a setkal se s tím nesprávným uměním, které pro něj nebylo vzniklo. Zajímavé je také setkání Tarra a Krasznahorkeho, jak ho podává Tarr v jednom rozhovoru: když Tarr vyslovil zájem adaptovat jeho novely, Krasznahorkai odpověděl, že nemá zájem na jakémkoli zfilmování svého díla, protože je mu filmové vyjádření cizí. Tarr řekl, že to vnímá stejně a je tedy zcela jistě jeho člověk. (25.06.2008)