• sportovec
    *****

    Pochopit tento film znamená dobře pročíst a promyslet, ale i hluboce procítit literární předlohu, která umožnila jeho vznik. Není-li tomu tak, náš úsudek i naše pocity nutně kloužou po povrchu. I v takovém případě se však pro dostatečně připraveného diváka stává film nevšedním zážitkem. Desítky stránek přenesené na stříbrné plátno připomínají při svém krajně úsporném filmovém využití kontinentální kry, sunoucí se rozvážně po rozžhaveném vnitřku Země, které se čas od času překrývají, a kde se ve zlomcích let, měsíců, týdnů i dnů dočasně hroutí obvyklé prožívání času. Civilizační zlom kolem konce "dlouhého" 19. století (1789-1914) a počátku následného "krátkého" 20. století (1917-1989) je nesporně takovým přelomovým okamžikem. A současně obsahem i námětem a zaměřením Proustova díla a Ruizova filmu. Zmíněné kry, poměrně často prokládané přímými citáty z literární předlohy, nabízejí ve většině případů jen omezené plochy pro hlubší, propracovanější studie jednotlivých postav (jako ostatně ve všech hraných filmech, které vědomě rezignují již při svém námětovém založení na hlavního hrdinu). Přesto dva herecké výkony zřetelně přečnívají: Mazarellův Proust a Deveneuvové Odette de Forcheville suverénně procházejí dějem filmu a bez ohledu na rozsah svěřené plochy vytvářejí celistvé osobnosti vymykající se svorníkově "krovovému" pojetí děje. Jakoby nezřetelné zaznamenávání stále se měnícího dění v prostředí zámků, salonů i líčení poměrně nepočetných scén soukromého života tehdejší pařížské high society, v němž se jen kulisovitě mihne krvavá první světová válka, pro Francii tragická velikostí utrpěných ztrát lidských i materielních, však vlastně současně odpovídá skutečnosti. Plytkost existencí těch uhlazených dám a neustále duchaplně konverzujících mužů není v žádném případě vysněná; je skutečnou skutečností prózy tohoto tak deformovaného všedního dne. Jak jsem již v úvodu tohoto komentáře naznačil, i bez znalosti literární předlohy, jež předjímá rozvoj a formování světového románu minulého století, je možné od ČASU očekávat nevšední zážitek a skutečně mistrovské dílo.(26.6.2011)

  • hirnlego
    ****

    Nezapomenutelný zážitek, kterému jistě sluší mnohem lépe kino než malá obrazovka (podobně jako třeba Smrti v Benátkách). Kdo nečetl literární předlohu, mohl by být možná trochu ochuzen (především o dobrou orientaci v takovém množství postav) - ale opravdu jen trochu - toto dílo si totiž může téměř plně vychutnat každý, kdo dokáže ocenit vysoké filmové umění (překrásné obrazy, dokonalé kostýmy, atmosféra tak silná, až má člověk pocit, že se opravdu ocitl ve dvacátých letech,..), ještě okořeněné špetkou originality (mírně surreálné pasáže či velmi nevšední interiérové záběry kamery, při kterých se plynule hýbe nejen ona sama, nýbrž i okolní nábytek či osoby)... Film Čas znovu nalezený je z těch, jejichž sílu pozná většina diváků až při druhém zhlédnutí - i já se zdráhám dát plný počet, jelikož mě snímek nedokázal vtáhnout a omráčit natolik, abych neměla pochybnosti - a tudíž je to zatím "jen" za 4,5*...(16.10.2007)

  • Vitex
    *****

    Překvapení večera... lituju jenom, že jsem to neviděl v kině... Nemám moc rád adaptace rozvleklých románů a životopisů a už vůbez ne, když se děj filmu pohybuje v rozmezí několika let, ale u tohoto filmu mi to vůbec nevadilo... ono vlastně vůbec nešlo o děj nebo čas, ale o navození emoce nostalgie, jako by se divák na chvíli stal samotným Proustem a hledal jeho stracené vzpomínky a smysl svého života ...a našel obojí v literatuře. V celém filmu se vlastně nic nestane, můžete se na něj dívat i když nevíte vůbec nic o Marcelu Prustovi a na konci o něm nevíte o nic víc, přesto jeho osobou a dílem prostoupíte, jako byste prožili jeho život. Tento film považuju za dosáhnutí Gesamkunstverku, hudba byla tak dokonale harmonická s filmem, že si ji ani nepamatuju, obrazová stránka dokonalá, herecké výkony... dramaturgie... scénář... Raoul Ruiz se zařadil mezi mnou obdivované režiséry...(6.4.2005)

  • Bluntman
    ****

    Čas znovu nalezený, jak napsali již mnozí komentáři přede mnou, je adaptací poslední kapitoly rozsáhlého Hledání ztraceného času spisovatele Marcela Prousta. Pokud se někdo na Ruizův film, kterému v roce 2007 konči bohužel monopol, vydá do kina, musí si navyknout na odlišné vnímání filmového času a prostoru. Vlastně je docela paradoxem, že snímek, který se jmenuje Čas znovu nalezený, rozbíjí představy o výše dvou jmenovaných a v ústředí "leží" postava umírajícího spisovatele, vzpomínajícího na svůj život, kdy ve vzpomínkách je obsažen druhý pohled na věc: dětský (dětská verze titulní postavy je často přítomna a jako v Bergmanových Lesních jahodách sleduje výjevy ze svého života, aby celý film skončil okázalou poctou Viscontiho Smrti v Benátkách a variací na její plážovou scénu v závěru). Překlad složitého literárního díla do filmové podoby se povedl na výbornou, literární jazyk je vyjadřován ryze filmovými prostředky: když jsou vzpomínky bohaté a vyprávění o nich stejně tak, mizanscéna je zaplněná až přeplněná, pokud jsou ale vzpomínky chudé či pokroucené, je oko kamery zkreslené, popř. po ní dokonce teče krev. Pohyb kamery - a nejenom kamery, i postav - je důležitý, pokud se kamera či postavy zastaví, umírají. Výrazná je zde i práce se zvukem, kdy v pozadí často slyšíme různé hlasy, které nedovedeme nikomu konkrétnímu přisoudit a které slyší sám Proust, revidující svůj život, na smrtelné posteli. Důvod, proč nedávám za plný počet, je krom poněkud exaltovanějšiho herectví známějších hereckých tváři i fakt, že literární (představovaná Proustem mladším či ve středních letech) a filmová (představována Proustem dětským) plocha se navzájem tře a závěr spoléhá až moc na sílu slova než obrazu. Takže za 90%.(17.11.2007)

  • Anderton
    ****

    Time regained pôsobí v rámci strihu, kamery a stavby scenára ako veľmi originálne dielo v rámci hraného historického veľkofilmu a napriek tomu sa jedná o film značne akademický. Vyvolať takýto zdanlivo odporujúci si kontrast nie je nič jednoduché. Nie je však ani jednoduché pochopiť film bez znalosti predlohy, ale možno môže veľa vecí poodhaliť viacero pozretí. Time regained je plný nie príliš sympatických postáv, pripomínajúcich sochárove mŕtve, ale krásne diela. Bez váhania mozaiku snobov vedie Malkovichova postava slizkého homosexuálneho baróna, ktorý je už tak znudený sexom, že potrebuje mrzáka, ale s podmienkou, že k zraneniu nedošlo vo vojne. Ťažko nájsť nablýskanejší film, pri jeho pozeraní sa budete cítiť ako v opere, nie náhodou sa v jeho spojitosti vždy vyskytne meno Luchina Viscontiho. Ten by však Ruizovi výsledok možno aj závidel. Mimochodom aj záver filmu upomína na Smrť v Benátkach. Či schválne, alebo to tak bolo v knihe, neviem.(26.12.2015)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace