Faunovo velmi pozdní odpoledne

Miluju tu stále ještě punkovou energii padesátnice Chytilové, schopnost vyhmátnout v pár nervních záběrech podstatu situace, náladu místa, vůni okamžiku; v duchu tleskám nemilosrdné ironii, která ale zároveň jaksi soucitně postihuje marnost lidského (nejen mužského) hemžení (na rozdíl od Chytilčiných porevolučních snímků, kde její vybraná jízlivost zdegenerovala už jen v hněvivé prskání jedu a komunální výsměch); jímá mě závrať nad olezlou krásou oprýskaných pražských zdí – přesně takhle si pamatuju Prahu sklonku bolševické éry. „Ještě jsem nic neudělal…“ (07.07.2013)

Leoš Suchařípa má smůlu, že čtyřicátníci až šedesátníci si ve svých pokojíčcích nevěší na stěny své idoly, jinak by jeho podobizna zdobila kdejaký byt. Jeho postava je perfektní, jeho úspěchy u žen impozantní, a jeho smysl pro humor záviděníhodný ("venku je zataženo a ta bába dole je nesmrtelná!"). Nestačím se divit, když v ostatních komentářích čtu, že se ve filmu projevoval Chytilové feminismus, přitom ona zde brala všechno šmahem, trefovala se do jak do mužských, tak do ženských. Nehledě na to, že námětem snímek věrně kopíroval Brdečkovu knihu, a tohohle pána by asi nikdo za feministu neoznačil. Zajímavost: Původně se onen tak toužebně hledaný spis měl jmenovat Tunis. Představitel hlavní role ale prosadil změnu země poté, co si někde přečetl recept na proslulou marockou obalovanou řípu ("zeleninu usušíme, rozdrtíme, namočíme, necháme znovu vysušit, obalíme ve strouhance, vajíčku a mouce na prudkém ohni osmahneme a pak hodíme psovi, protože se to nedá žrát") a zasednutí Maroka mu pak připadalo jako taková malá, ale přeci jen pomsta. (02.04.2014)

Chytilová opět vyčnívá vysoko nad dobový průměr geniálními fromálními postupy (bezuzdná kamera hravě si pohrávající s herci a přebírající jejich pohyby, pocity, neustále uhýbající k nepodstatným detailům a milující prudké transformace), které i přes značnou stylizovanost dokáže výborně navodit autentické pocity starého mládence, u nějž se začínají objevovat mantinely jeho patologické promiskituity, jež sebou přinášejí i zrádnou siť nebezpečně trvalého vztahu, jenž Chytilová v závěru velmi sugestivně a zároveň vtipně ztotožňuje se smrtí, pro níž našla s odvážnou ironií velmi vhodnou představitelku - zkostnatělou herečku nejvyšší komunistické garnitury. (19.11.2010)

Moc nemusím morality, a zrovna v této jsem nenašel vůbec nic, co by se mnou nějak rezonovalo. Díky tomu se mi zdála dlouhá a docela se divím, že je tu označena jako komedie. Vždyť na tom skoro nebylo nic k smíchu. Hlavní hrdina je podán jako ubožák, jehož dny se krátí, tak se bavte na jeho triko. Nic pro mne. (27.06.2014)

Příběh stárnoucího donchuana mě bavil po letech snad ještě více. Snímek samozřejmě stojí na kreacích Leoše Suchařípy, ale zde funguje naprosto všechno. Výtvarný vklad Ester Krumbachové (obrazové koláže a hrátky s listím připomenou Sedmikrásky), Stivínovo jamování i neklidná kamera Jana Malíře (poznávací to znamení většiny filmů Chytilové). Jak ten čas letí...a koberce mraků se ženou nad Prahou... A snad i více než dříve jsem si uvědomil, že v druhém plánu vzdává režisérka hold milované Praze (stvrzeno v Neklidném srdci Evropy). Panorama, domy, uličky, zákoutí, parky, Hrad, Nerudovka, Malostranská, zámecké schody... Humor střídá smutek, podzim života je neúprosný. Vrcholná scéna se smrtí je komická a děsuplná současně. Tam protiklady splynou v jeden obrovský oxymóron. Dívky, ženy, módní kreace (na ty logicky Chytilová nezapomínala). A nelze zapomenout na drsné promluvy o světě a společnosti, o tom, že jedinou jistotou v životě je SMRT. Ve své době rozhodně provokativní film o společnosti, svobodě, možnostech a nemožnostech dokáže oslovit i dnes. Ale, ale dnešní nepřipravený divák rozmazlený hollywoodskými prefabrikáty Chytilové absurdní podobenství zřejmě nepřijme... (13.03.2014)