Sedmikrásky

My máme Sedmikrásky, Francouzi Célina a Julie si vyjely na lodi a Američani Thelmu a Louisu. ____ Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák, než toto schoulené, vzdorovité, záhadné a zavilé jméno: experiment. Proč vlastně v 60. letech vznikaly, jaké byly okolnosti? Inu, prý tomu nahrávala liberalizace tehdejšího režimu, objevení Bohumila Hrabala, signály ze zahraničí (francouzská nová vlna, neorealismus), kritická odezva na schematismus let padesátých apod. Já vidím ještě jeden důvod, zamlčený a mnohem zásadnější! Tehdejší generace filmařů se zhusta – Forman, Vávra, Chytilová – rekrutovala z lidí, jež nevystudovali režii a neovládali z tohoto důvodu „řemeslo“ a klasické postupy. Proto natáčeli po svém. Kritici zavětřili a s velkorysostí sobě vlastní tomu přimkli terminus „moderní narace“ (tj. subjektivní prožívání času, otevřený konec, autonomní prostředí, individuální režisérský rukopis, nelinearita apod.) Stále šlo ovšem ze strany řady českých režisérů o projev diletantismu – povstávající z neznalosti kanonizovaného filmového jazyka –, který se za intelektuální hru s divákem pouze vydával – třebaže takový Forman se z dokumentární roviny přesunul k excelentním dramatům (trochu kuriózně chápeme přízvisek „formanovský styl“ coby autorský rukopis pro ony dokumentární začátky, sic je zřejmé, že se Forman mnohem více nadřel a do filmů zasahoval, když pracoval v Americe). U Chytilové je v Sedmikrásách až markantní, jak uměle vytváří spontánní situace, jak racionálně manipuluje s barvou a střihem, aby dosáhla nekonvenčního tvaru, stále dokola tímtéž postupem (Sedmikrásky jsou ve své podstatě velice logicky uspořádané dílo a je to dané právě tím mechanickým způsobem, jimž jsou hnětený), a jak naopak nechává vystupovat improvizaci a adaptaci tehdy, kdy se jí nedostává invence, o je to o to nestoudnější, oč takový Kubrick valnou část Vesmírné odysey natočil bezděčně pod vlivem LSD (zeptejte se kohokoliv po silné dávce LSD, aby vám odvyprávěl, co viděl a zažil, a zmerčíte s 2001 mrtě analogií). Tvrdím, jinými slovy, že vytvářet umění není totéž, co vyrábět umění. (17.03.2009)

Velmi provokativní mix sovětské montážní školy (inspirace je patrná už v úvodních titulcích, kdy sledujeme chod jistého stroje), komiksově laděného vyprávění a extravagantní estetické vize naší nejoceňovanější režisérky. Chvíli trvá, než si člověk zvykne na nesourodý epizodní děj, narativní experimenty nebo afektované herectví ústřední dvojice, ale chytře satirický "protirežimový" podtón brzy diváka vtáhne a jemu nezbývá než bezbranně zírat, jak mohou být tuny alegorie a nekonvenčnosti ve výsledku zábavné a inspirativní. Na každého samozřejmě taková osobitost zapůsobí jinak, já patřím k těm s větší míry okouzleným... 80% (03.05.2016)

Sedmikrásky jsou dvě laškovné, mile naivní kytičky(ve svých rolích nádherná dvojice Cerhová-Karbanová), které si nic nedělají ze života a radši budou zkažené a budou si hrát. Takovou koncepci má nejenom děj, ale také hlavně zpracování, kde si režisérka zkouší všechny možné polohy filmového zápisu - dlouho jsem neviděl barevnější film. V. Chytilové se podle jejích vlastních slov tehdejší filmy nelíbily, z toho důvodu, že byly stejné - podle jedné šablony. Sedmikráskami se vůči těmto schématům vzbouřila a po svém se jim vysmála. Vytvořila tak velice originální a svěží dílko, které vám nenuceně a s lehkostí na konec řekne, že život nemůže být jenom zábava. A nebo ano? (31.01.2009)

No...Věra jednoduše strčila do kapsy všechny své spolužáky z FAMU. Jediným konkurentem, na poli originálního absurdna, pro mě zůstává Evald Schorm, se svou povídkou Dům radosti. Chytilová vidí (nejen) novou vlnu po svém. Přidala do toho barvu (občas), halucinogenní výjevy (jízda vlaku) a dvě naprosto nádherné a osobité bytosti, žijící zdánlivě v jiné realitě. Ztělesňují veškerou lidskou rozmařilost, sobeckost a podobné nádherné vlastnosti, které vidí kolem sebe. Když oni, tak proč ne my?? Povrchní nádhera přinášející zkázu všude tam, kde se objeví. I krásná sedmikráska může ničit. Kdo se pohoršuje nad rozšlapaným jídlem více než nad vybombardovaným městem...ale ona Vám to paní režisérka řekne sama. Tohle je filmový underground se vším všudy, dokonce i s civilizační myšlenkou!"My se, prosím, topíme...!" Volá dříve rozmazlené a zhýčkané, nyní zoufalé lidstvo...! (12.05.2012)

Ak by to nebol akože protest proti režimu, tak je to odpad. Rádoby umelci si aj dnes myslia, že proti režimu treba protestovať neartovou dekadenciou. Za slobodu treba bojovať, ale sloboda nie je anarchia. Žiaľ tento názor zdá sa rezonuje už aj v takzvanej demokratickej spoločnosti dodnes. Slobodu si zamieňajú s tým, že si každý môže robiť, čo len chce. (03.10.2018)