Michel Strogoff
Michael Strogoff
Michel Strogoff
Michel Strogoff
Obsahy(1)
Filmy ruských emigrantů mají svůj vlastní svět, jsou to zpravidla filmy-rébusy o osudech bílých za hranicemi Ruska. Hrdina bývá věčných psancem, jenž dojde-li k happyendu, pak je spojen s návratem do vlasti, která zatím povstala. Carův kurýr sice představuje slavnou historickou romanci Julesa Vernea, nicméně jde o téma pro ruskou komunitu jako stvořené. Příběh Michala Strogova se totiž odehrává v imperiálním Rusku cara Alexandra II. a pro francouzské Rusy se stal dokonalou příležitostí k nostalgické vzpomínce. Vjačeslavovi Turžanskému se tak podařilo vytvořit zřejmě nejlepší adaptaci této verneovské látky a Ivan Mozžuchin dostal znovu příležitost střídat převleky i identity, skákat neohroženě do řeky a unikat v palbě kulek. Dramatický děj má však i jednu surrealistickou vsuvku: všimněte si snové scény, v níž se zesláblému hrdinovy zdá, že kolem něho poskakují Tataři coby ďáblové mezi létajícími balónky (sic!). A ještě jedna zajímavost - film se natáčel ve stejné době a na stejném místě (studio v Billancourtu) jako již několikrát zmíněný Napoleon. Tohoto hrdinu si sice nakonec Mozžuchin nezahrál, ale Turžanskij poté, co zkompletoval Carova kurýra, pomáhal Ganceovi s režií bitvy u Toulonu (NFA)
(více)Recenze (2)
Román Julese Vernea Michel Strogoff musel být bezesporu pro bělogvardějské ruské emigranty velmi citlivé téma. V době, kdy byli již téměř deset let pryč ze svojí vlasti, měli natáčet film, který se odehrává v době vlády cara a jeho hlavním hrdinou je statečný důstojník carské stráže, ztvárněný největší hvězdou ruského předrevolučního filmu, Ivanem Mozžuchinem. Pod značkou francouzské produkční společnosti Ciné France pak tito ruští filmaři (společně s francouzskými) v německé koprodukci natočili jeden z nejvýpravnějších evropských filmů němé éry, které jsem viděl. Důkazem toho byly nejen velké bitevní scény a ples na carském dvoře, ale i dlouhá stopáž a použití barevného materiálu firmy Technicolor při natáčení v tatarském táboře. Tytam jsou dlouhé záběry typické pro film carského období, režisér Turžanskij se inspiroval montážními technikami sovětské školy a Abela Ganceho. V žádném případě se tedy nejedná o nudný, zdlouhavý film s přepálenou stopáží, ale na němou éru je snímek překvapivě akční. Negativum, za které ale film v žádném případě nemůže, byl improvizovaný hudební doprovod, který se k filmu příliš nehodil a působil spíš rušivě. ()
V mnoha směrech velkolepá adaptace Verneova dobrodružného románu. Mohutné davové scény, solidní výprava, rozmanitá prostředí a ta nejvelkolepější scéna tatarského tábora dokonce v barvě. Příběh je také docela svižný, byť občas dost spoléhá na náhodu. Naprostou hvězdou je Mozžuchin a jeho elektrizující pohled. Natalja Kovanko také nebyla k zahození, byť herecky na Mozžuchina rozhodně nemá. Režii lze vytknout snad jen jistou statičnost, která je ovšem vynalézavě potlačována střihem. Zvláště scéna s povozem, splašeným v bouři, v tomto směru překvapila. Také nečekaně surrealistické Strogovovy horečnaté halucinace zaujmou. ()