O bílém jadýrku

Ona by to nebyla špatná pohádka, kdyby ovšem jedna z hlavních postav nebyla tak rozpolcená. Mladý Marek Vašut - respektive jeho postava na jednu stranu kněžně říká, že se bojí, aby ho Marek nepodvedl, na druhou říká otci, že tomu vlastně nevěří. Vlastně už na začátku se chce násilím zmocnit princezny Johanky a pak dá ztraceného syna zámecké paní zavřít. Pak ovšem otočí a chová se jako dobrý člověk. Je to spíše jako telenovela díky tomu propletenci vztahů a ne jako pohádka. (10.08.2020)

"Ale ty přece mluvit umíš !! K čemu je ti bílé jadýrko ??" Věra Jordánová, jak je jejím častým zvykem, znovu přichází s příběhem, za jehož hlavní přednost vedle zajímavého, leč poněkud dietního, pohádkového motivu lze považovat, bohužel však také za slabinu, ty neokoukané převážně dabérské tváře vedle těch velkých jmen.. Ne, to rozhodně nemluvím o tehdy ještě mocně vlasatém Marku Vašutovi, jemuž ovšem silně nesympatický Martin Velda co do charismatu nesahá ani po kotníky !! Nehledě na další nesmírně nešťastné castingové tahy, když ani Dagmar Čárová, ani Jana Leichtová nesplňují ani v nejmenším kritéria pro pohádkové krásky, jakkoliv to může znít povrchně, byť i toto lze vlastně považovat za cosi chvályhodného a nevídaného.. (07.03.2015)

Chvílemi jsem měl pocit, že koukám na Cimrmany. To já jsem tvoje matka. to není tvůj otec. Do toho zlatníkova dcera Markétka, která vypadá jako matka Marka, hlavního hrdiny. Pak je zde nevlastní bratr, a najednou v půlce zjistíme, aniž by k tomu byla jakákoliv nápověda ze začátku příběhu, že i on řeší nějaký problém, a bílé jadýrko by mu helflo. V té chvíli si říkám, že už se může stát cokoliv a scénář mnou, jako divákem, pohrdá, protože vrší cokoliv, co se namane a mohlo by se hodit, aby pohádka nebyla moc krátká. Oproti tomu konec je skutečně nezvládnutý, chybí konfrontace obou bratrů, a otec se tam najednou objevuje, kde je zrovna potřeba. A jak to dopadlo se zlým nevlastním králem?! Kdo dělal kostýmy, by se měl vrátit do školy - tak zbytečně hranaté a přeplácané ženské šaty, které z holek dělaly spíše krabice, jsem už dlouho neviděl. (18.10.2015)

Jaká bílá víla, když je to Fialová Květa. Člověk těm pohádkám nesmí věřit. Příběh samotný je velmi zajímavý, zvláště tím, že zobrazuje něco, co v pohádkách nebývá tak časté - snahu napravit vlastní chybu. Problém je ovšem hlavní hrdina Marek. Já mám sice rád kladné čestné hrdiny, ale když je to posunuto někam do roviny - musím si vypomoci jezinčiným komentářem - duševní choroby, je to na facku. Tomáš byl podstatně zajímavější osoba, jako někdo, kdo je postavený před morální dilema. Dost tomu chybí závěrečná konfrontace těch dvou. S lepšími dialogy a rozvinutější motivací charakterů by to aspirovalo skoro na maximální hodnocení, takhle váhám mezi třemi a čtyřmi. Nakonec dám čtyři, protože postava Marka si to zaslouží. Jo, měl bych zmínit taky docela podařené kostýmy, ve kterých to Janě Leichtové a Dagmar Čárové (a ostatně i Mileně Dvorské) moc sluší, člověk má pocit, že se ocitl někde v zámku a podzámčí... :) (10.10.2015)

"Nedej na to, co lidé povídají." Studiová pohádka s opravdu nádherně malovaným pozadím, na které mě zaujaly tyto myšlenky. Zaprvé, osud hlavního hrdiny Marka, který nejdříve vyrůstal v harmonickém prostředí lesní chaloupky a pak si musel zvykat na zcela jiný způsob života, mi trochu připomíná Tarzana. Zadruhé, na královském plese, si princezna Johanka k tanci vybrala Marka a nikoli Tomáše, kterého milovala a tím všechno samoúčelně zkomplikovala, aby vyhověla potřebám příběhu. A za třetí, jelikož Marek svého opatrovníka považoval za svého otce, vyplívá z této pohádky ponaučení o tom, že otec není ten, kdo dítě splodí, ale ten, kdo se o dítě stará. (05.10.2015)