Jdi, žij a někým se staň

Po zhliadnutí tohto filmu som sa nadobro vzdal svojho zlozvyku, ktorým je fakt, že som si nedokázal umyť zuby bez toho, aby som mal pustenú vodu - a to s dobre silným prúdom. Nechcem tu rozdávať žiadne posolstvá a už vôbec sa neplánujem hrať na "očisťujúceho" misionára, ale fakt ma tento príbeh dostal a opäť raz donútil k zamysleniu. Veľmi smutný a nezávideniahodný osud hlavného hrdinu ma spočiatku dokonale ubíjal, no neskôr som sa aj ja vzchopil a fandil mu. 140 minút aj vďaka bezchybnej práci ľudí - od režiséra, cez hercov až po posledného člena štábu, ušlo ako voda. Pôvodné plné hodnotenie som však nakoniec stiahol, možno kvôli tak trochu urýchlenému a z časti aj "spackanému" záveru, ktorý ma uspokojil v porovnaní s predchádzajúcim dejom len na pár percent. (16.06.2008)

Prvni polovina filmu, ktera poukazuje na integraci Slomy do nove spolecnosti je vynikajici. Izraelske realie a zpusob zacleneni Falasu vypadaji realne a nestranne, za to urcite palec nahoru. Jak hlavni postava starne, jakoby tvurci nevedeli co s nim... Nicemu ani nepomohl zvlastni vztah se Sarou a zaver byl jasny jiz na zacatku filmu. Atmosfera je ale dobra, herci taky dobri a film ma namet, ktery me zajima. Kladne hodnotim i hudbu. (31.10.2014)

Uvědomuji si, že hodnotit tento film jako nadprůměrný, je možno jen díky první části filmu (ca. do výměny hlavního herce), v níž se ještě pojednává o problematice falašů obecněji, v následující části jde už jen o romatický blekot. Eitiopský černoušek s velmi obtížnými předpoklady (úmrtí sourozenců, loučení s matkou, zamlčování svého původu) se nakonec perfektně zabydlel mezi židy (všude je oblíben, dívky po něm šílí, skvělá kariéra lékaře ho nemíjí), co se nejspíš sotva kdy podaří bílému gójimovi. Na tomto popředí se osudy ostatní falašské komunity (až na je ho staršího přítele) zcela vytrácejí, takže nás mohou překvapit zprávy v novinách o tom, že (letos) falašové připravovali hladovku proti chystanému ukončení transferu jejich rodinných příslušníků z Etiopie, a že (především v roce 2015) pořádali v Tel Avovu spousty protestů proti "diskriminaci, rasismu a policejní brutalitě." Na druhé straně ovšem nejze pominout ani problémy s integrancí z jejich strany. Jak to asi dneska vidí náš hoch? (08.09.2018)

Málokterý film je tak syrový a úžasný zároveň. Do té doby jsem o Operaci Mojžíš nic nevěděla, pak prošmejdila internet. Hudba jako oratorium tam, kde by slova nestačí. „Jdi. Žij a někým se staň. A dřív se nevracej,“ říká křesťanská matka malému synovi, když jej s židovskou matkou pošle do Svaté země vědoma si toho, že v súdánském táboře by nepřežil. V Izraeli údiv nad vším – že teče voda a je jí dost, že se nosí ponožky, používá vidlička. A kde se berou lidé v televizi, kde mají dvířka? Střet dvou kultur citlivým, ne růžovobrýlovým pohledem. Jemné sbližování Šloma s adoptivní matkou a hlavně dědečkem. Předsudky proti černochovi ve škole. Nepokoje poté, co chtějí ve škole žáky přijmout rituálem s kapkou krve: „V Etiopii nám vyčítali, že jsme Židé. Tady nám vyčítáte, že Židé nejsme.“ Při návštěvě u Zdi nářků: „Proč je tu tolik přání? To lidé nejsou v Jeruzalémě šťastní?“ Citlivé věkové skoky při Šlomově dospívání, starší představitele člověk skoro nepostřehne. Dějem se prolínají pohledy na měsíc, hovory se vzdálenou matkou a stále ta krásná hudba a ženský hlas. „Dědečku, věříš v Boha?“ „Když mne bolí nohy. Když u nás nebo jinde ve světě zuří válka. Nechovám se k němu nejlíp. Volám ho, jen když něco potřebuji. Nikdy se neptám, jak se ti vede. Jen mu lhostejně brnknu.“ Když chce kluk holku tak moc, že se dá i na studium tóry a disputace. Těch momentů je moc, nechce jíst ve škole ani doma, dojemně se zouvá a chodí bosky po zemi, skutečné trávě a hlíně. A nářek matky, když ji Šlomo, který se konečně něčím stal, najde. Neskutečný film. Utrpení, o kterém se v novinách nedočteme, ve zprávách neuvidíme. Věci, o kterých jsme neměli ani tušení.Zjevení mezi současnou plytkou komercí. Silný příběh, scény, při kterých mrazí. Film, po kterém se jen tak nedá dívat na jiný. Film, v jehož podmanivém světle ostatní blednou… (18.06.2008)

Nebudu se tu pitvat v popisování obsahu, název mluví za vše. Příběh je vyprávěn krásně nenuceně, a jak tak pozvolna plynul, já se do něj zamilovávala čím dál víc. Bylo by snadné udělat z takhle silného tématu srdcervoucí břečku, ale toho se Mihaileanu naštěstí nedopustil. Místo toho nám naservíroval čistou naději tam, kde byste ji čekali nejméně. Druhá půlka byla možná trošku rozvleklá, ale já nebudu hnidopich, protože mě tohle pohlazení na duši vzalo na 100%. (18.01.2010)