Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí

Na tenhle film asi musíte mít náladu. Taky jej lépe pochopí asi ti co to z domova ke kolejím nemají daleko, nebo na dráze rovnou dělají. To prostředí má svojí poetiku i když paradoxně dnes díky obrovským investicícm do rekonstrukcí objektů, prodeji budov a optimalizací tratí postupně mizí všechna ta zvláštní zanedbaná a opuštěná místa dřevěných domků, vechtroven, točen, starých dep často ještě pamatujících první válku... Místa zarostlá kopřivami, která prozrazují jen stále patrné orezlé koleje z nichž dnes rostou vzrostlé břízy a osiky... Je to divná schýza. Dříve člověk nadával na ten binec a zanedbanost, dnes v unifikovaném normalizovaném světě cestujících kdy se jedno nádraží podobá druhému jako vejce vejci se občas zasteskně o nějaké té zarostlé koleji vedoucí z nádraží někam do lesa k černokněžníkovi Zababovi. Ten starý svět pomalu ale jistě zaniká. Svět přednostů, nádražíček, prehistorických pokladen, dřevěných skladů jak z časů starého západu... Stejně jako zmizely tvrdé kartonové jízdenky, mizí dnes i z velkých nádraží postupně i výpravčí - ti s tou čepicí a plácačkou. Vše přebírají počítače, vše je plně automatizováno softwarem AŽD... A tak jsem rád, že jsem tenhle film viděl. Jednak mně štve už ta zima venku a to letos nebyla nijak extrémní, takže to léto ve filmu bylo fakt fajn a pak také tenhle film vypráví o čemsi co dříve nebo později zanikne. Stará (pochopitelně ne bezbariérová) nástupiště kde ještě nejsou - nahradí betonové peróny osazené nerez lavičkami a koši na tříděný odpad, nádraží se zamkne, poslední zhasne a možná že nějakému tomu stařičkému výpravčímu bude umožněno dožít kdesi v prvním patře budovy. Muškáty před zavřenými pokladnami už ale zalévat nikdo nebude, stejně tak už nikdo nezamete před budovou... Jak říkám, na tenhle film musíte mít náladu a mít k železnici trochu blíž. U mně to tak je. Takže dávám za 3 akvarijní rybky do kýblu s vodou. * * * (21.02.2018)

Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí je příjemnou snahou o hrabalovskou poetiku všednosti. Divadelní předloha i následný filmový přepis mají o pábitelství vlastní podvědomou představu a s tímto vědomím vyzdvihují omšelé bizarnosti a hledá se elastická tvárnost obrazů i slov. Zkušenost je nahrazena snaživostí, z toho důvodu je nenucená přirozenost kolísavá a před poetickou vznešeností se v moderní době uchyluje k absurditě. Několik hereckých výkonů tahá kočku za ocas a hlemýžď se marně rozhlíží po ztracené ulitě. Nepodařilo se zachytit kouzlo času, jen jeho okouzlení podstatou. Film Pavla Göbla potěší svým hledáním genia loci životního nazírání a přinejmenším trochu zklame svou roztřesenou rukou nenalezeného cíle poetického pnutí. Neuchvátí, ale také neznechutí, potěší, ale neuspokojí. Nejpřirozenější postavou je přednosta železniční stanice Antonín Jánský (příjemný Jaroslav Dušek), starostlivý a laskavý otec oblasti Žatec-západ. Největším příklonem soudobé fascinace erotického uvědomění skrze blánu zdání morální liberalizace je mladý výpravčí Aleš Podzimek (sympatický Igor Chmela), lehkomyslně neopatrný sukničkář. Škobrtající krasosmutnění se potácivě motá především okolo výpravčího Petra Dvořáka (snaživý Jiří Vymětal), člověka spokojeného na svém místě v danou dobu. Nejupřímnější postavou je nově nastoupivší signalistka Esmeralda Tóthová (Petra Beoková s hlasem Hany Vagnerové), bezelstně naivní v představách o životě na počátku vlastní pouti. Výraznou ženskou postavou je také uklízečka Gábina Kleinová (zajímavá Milada Jašová) v rozpolcenosti škádlivého osudu a vše směřuje ke spásnému a uvolňujícímu očištění vlastního tápání. Okouzlení poetikou absurdity všedního dne, to je, se střídavým úspěchem, zesnulý vedoucí posunu Franta Bláha (Roman Slovák, také role dvojčete Bédy), prostoduchý posunovač Gejza Šulc (Patrik David) a transcendentálně melancholický výpravčí Karel Altrichter (Jan Turner). Z dalších rolí: nespokojená Karlova manželka a tápající pokladní Drahuše Altrichterová (Lucie Nádeníková), odměřený Esmeraldin otčím a přepjatě zásadový kontrolor dopravy Evžen Deka (Ryszard Doliński s hlasem Zdeňka Palusgy), toporný nový vedoucí posunu Ludvík Pláteník (Jozef Polievka), či nádražní hospodský Rudolf Kaštan (Vlasta Dušek). Za snahu o hrabalovskou poetiku všednosti si filmové dílko zaslouží pochvalu, byť samotné provedení je ve svém převodu poezie nešikovné, neznalé a nepřirozené. (08.03.2018)

Další z řady pseudohumorných, pseudoobjevných, pseudonezávislých pseudotragikomedií, které se povětšinou vyznačují stupidním scénářem, pravděpodobně napsaným někde o přestávce nebo na zastávce, hrstkou známějších a hromadou neznámých herců, leckdy amatérských, vždy však uboze hrajících, a nezměrným sebevědomím autorů. Tento film je králem. Jediné, co v něm má jakousi kvalitu je závěrečná píseň Mikiho Volka, který si tu tu jednu * zaslouží. (29.05.2007)

Tenhle film skutečně není pro každého. Ale ten, kdo má rád nenápadný humor, nelpí na velikých dramatech a ochotnické výkony amatérských herců vnímá jako snahu o větší realističnost (a to i navzdory tomu, že se tu vyskytují zjevující se duchové), tak si ten film musí užít. Jistě, působí krapet neukotveně a do jedinečné atmosféry Rozmarného léta, kterým se tak trochu snaží být, mu cosi chybí, ale i tak je to sympatický pokus o něco jiného, než jsou ty věčné průměrné české komedie s ohlazenými hranami, aby se náhodou někoho nedotkly a aby se líbily všem. Plácačka jde za diváckým smíchem jinou cestou a proto má mé sympatie. (12.11.2006)

Tento paskvil by plným právem zasloužil kategorii odpadu, ale jelikož se nechci zpronevěřovat svým hodnotícím kritériím, protože nejnižší hodnocení dostávají snímky které nezhlídnu až do konce, musím se uchýlit k dvaceti procentům. Důvod, proč obrazovka nezhasla po patnácti minutách, spatřuji v naivním očekávání, že se určitě stane něco převratného, něco, k čemu to nesmyslné počínání postav musí nutně dospět! Bohužel, nekonalo se. Být zaměstnancem železnic, hluboce se urazím a držím hladovku před ministerstvem kultury. Není pochyb, že zajít na naše nádraží a posedět tam jedno odpoledne, nenarazím na žádné individium jen vzdáleně podobné těm pomatencům z filmu, kteří navíc neuměli ty pomatence ani zahrát. A co chtěli tvůrci tímto snímkem říct, to zůstane navždy obestřeno tajemstvím. Nezbývá než čekat, až trend současného českého filmu přehodí výhybku a přestane se zabývat těmi nejpodivnějšími existencemi lidstva a ještě si přitom myslet, že to bude zábavné. (01.03.2009)