Naboso

Němci mají feel good komedie o hrdinech na útěku před ústavy, nemocemi a vlastními osudy rádi, a umí je. Příjemná pohádkově naivní romance, která úmyslně neřeší dějovou uvěřitelnost, ale s německy typickou lehkostí pluje na vlnách příjemné nenáročné zábavy (byť se občas Naboso neváhá pozastavit a zvážnět) s výborným Tilem Schweigerem a překrásně roztomilou Johannou Wokalek. Hluchým místům se však film nevyhýbá a chtělo by to střízlivější stopáž, je to trochu táhlé. Americký remake Barefoot, který jsem viděl jako první, se s tímto originálem těžce srovnává, jádrem se očekávaně podobný, ale formou je přecejen trochu jiný, možná mírně těžkopádnější. Oba jsou kvalitativně na podobné úrovni, tedy na 70% (17.11.2015)

Na můj vkus příliš kostrbaté. Příběh by ještě ušel, ale režie nestojí za řeč. Je to škoda, protože ve filmu je několik vpravdě kouzelných scének, bohužel je tam i hodně nezvládnutých pasáží, což film velmi výrazně brzdí. Til Schweiger mě v roli vyloženě nesedl, stejně tak do hněda laděnej obraz. Za zmínku ale stojí Leila (Johanna Wokaleková), jejíž naivita mě docela bavila. (04.07.2014)

V kazdem pade neuspesny borec Nick se dostane do cvokarny jako uklizec, kde dilem nahody zachrani zivot jedne z pacientek Leile a od toho okamziku jsou jejich zivotni cesty propojeny. Nic moc romanticky pribeh od nasich zapadnich sousedu pod taktovkou sympataka (Til Schweiger), ktery stoji jak pred kamerou, tak i za ni. 60% (29.06.2007)

K tomuto snímku jsem přišla jak slepý k houslím, ale jsem za něj vděčná, z několika důvodů- další herecký koncert Johanny Wokalek, tahle holka je prostě bosá Lejla z blázince na svém místě: Ale jak můžete sedět, s tím klackem.. Aha, vy myslíte s tím klackem v zadku :-), nemá to chybu. Trochu jsem se bála závěru, Němci dělají většinou uhozené konce, ale tady to šlo. Obdivuji Tilla Schweigera, který sice není úplně můj nej typ, ale za to, že stíhal kromě hraní i zaskočit za kameru, scénář a střih, klaním se. Díky něčemu jiskřivému mezi ústřední dvojicí, která se k sobě povahově hodí asi jako Bill Gates a matka Tereza, filmu ledacos odpustíte, nakonec stejně jen sledujete, jak se jedno děvče snaží přežít v chaotickém světě a do puntíku dělá, co se jí řekne, byť někdy s tragickými důsledky... (04.10.2010)

Bonus: Zaplatím ti, když mi ho teď vyfoukneš...           Vypůjčit si z blázince pacientku a natočit s ní film byl geniální nápad. A primářka je fajn baba, že to filmařům dovolila, hned bych jí za to dal pusu, bréce staré... Docela dementní nápad ovšem byl tu bosou holku pustit na výlet s chlápkem, který je idiot a lúzr (a mě v té roli strašně vadil). Když to jediné smysluplné, co se mu v životě zatím podařilo dokázat, bylo udušení důstojníka gestapa vražením ruky v pěst hluboko do krku. A poté klidně obsadí sám sebe do role citlivého ztroskotance. Tak se nedivte, že jsem se o Leilu celý film strašně bál. A i když mám tolik rozumu, abych se do ní taky nezamiloval (ale bylo by to tak krásné...), rozhodně mi jí bylo moc líto. Obzvlášť když jsem věděl, že jednou to natáčení filmu stejně musí skončit a ona se bude muset vrátit zpátky do ústavu, ke své židli a svému pásku od županu. Škoda. Nejraději bych si zjistil adresu té léčebny a rozjel se za ní teď hned, abych jí aspoň dal pusu, byť jen mezerou mezi železnými tyčemi plotu ústavní zahrady. Ale protože jsem realista, neudělám to. Nechci jí tím ještě víc ublížit. Filmu bych kvůli ní dal i všech pět hvězd, ale jí by to stejně nijak nepomohlo. Ona by určitě jen natáhla ruku přes zamřížované okno a zkoušela ty hvězdičky vysadit zpátky na oblohu... (02.05.2013)