Cesta hlubokým lesem

Ten les, kterým vede tahle filmová cesta, ten je opravdu velmi hluboký. Je tu pár silných míst, ale je to velmi temné, ponuré a pomalé, mnoho se za těch 98 minut nestane. Doba, kdy se štěpily charaktery, otec nechápal syna a bratr bratra. Komunisti stačili dojebat státní hospodářství za tři čtyři roky a pak přišly čistky, jelikož se hledali viníci. A toto ovzduší se už ve filmu vznáší, v podobě ostrého sekáče Kačera a poctivého komunisty staré školy Moučky. To jediné bylo možná na filmu zajímavé. 70% (21.06.2018)

Jedna z prvých lastovičiek, keď sa náš film začal kriticky pohrávať s kolektivizáciou družstiev v našej spoločnosti v 50-tych rokoch. Dietlov scenár je vyzretý, poctivo napísaný a dobre odpozorovaný. Ide tu predovšetkým o súboj dvoch tvárí socializmu, na jednej strane tej "ľudskej", na druhej tej odpudivej, ktorá sa stala napokon skutočnou... (12.10.2020)

Potřebujeme...vypořádat se s bolestmi a chybami minulosti... 1) Spoiler. Když se stranický funkcionář během kolektivizace zamiluje do dcery vesnického sedláka a začne se chovat byť i jen trochu lidsky, přestanou mu ostatní členové aparátu věřit._____ 2) Film dodržuje dobová ideologická schémata, i když se chvílemi tváří, že ne. Pojímá je tak nějak...s lidskou tváří. O důležitých věcech se mluví jen lehce (hospodářský úpadek nově vzniklého družstva) nebo jsou jen nenápadně naznačeny (nadcházející politické procesy). Stalinova teorie o zostřování třídního boje vládne._____ 3) Ve své době musel tento snímek se spoustou dnes pro širokou veřejnost jen nepříliš čitelných kritických až tvrdě žalujících detailů působit doslova jako zjevení...a asi i jako příznak nadcházejících lepších časů. Pojď za nima. V každým případě musíš jít za nima._____ 4) 44letý Štěpán Skalský natočil na scénář tehdy už značně zkušeného 34letého Jaroslava Dietla neobyčejně působivý snímek. Do hlavní role obsadil budoucího emigranta do NSR Mojmíra Fašunga (zamilovaný Cyril). 27letému Janu Kačerovi s účesem, s nímž by i dnes mohl směle vykročit do módních klubů, sedí fanatický stranický funkcionář více než rozhněvaní mladí muži intelektuálních šedesátých let nové vlny. (28.01.2014)

Film z doby, kdy už všichni komunisté už nepatřily k pojmenované mase, ale začaly se z vydělovat jako jednotlivá individua, případně dvojice či skupiny protikladů. I já jsem měl na zřeteli dva komunistické "oponenty": Zakladatele KSČ ve Žďáře Tobiáše, o kterém mi vykládala jako obvykle moje matka, a který se k ních choval "otcovsky" - přitom mě velmi zaujal a dojal příběh, když se snažil opatřit auto (tehdy jedno ze tří ve Žďáře), aby odvezl zraněného dělníka do nemocnice v Havlíčkově Brodě (neúspěšně) a ředitele ZDŠ Picku, který měl sadisticky propracovaný systém trestů za opisování, napovídání, vykřikování atd. V podstatě komunistické revolučné nadšení podlehlo velmí brzy entropii a velmí brzy se stalo pouhým rozdělováním prebend. Mezi komunistou z roku 21, komunistou z roku 48, komunistou z roku 68 a komunistou z roku 89 byl takový rozdíl, že by se měli jmenovat pokaždé nějak jinak. - Ovšem klasická dietlovka, i když měl Jaroslav Dietl teprve pětiletou praxi. (22.06.2020)

Samotný námět fungování KSČ v době totality 50. let a rozjíždějící se kolektivizace je i z dnešního pohledu směrem k poznání poválečné historie Československa velmi podnětný, Dietlův scénář se úspěšně snaží o kritický náhled na téma zanechávající ještě v 60. letech bolavé stopy, ale samotné provedení mě z vícera důvodů tolik nenadchlo a zvláště v první polovině snímku příliš nevtáhlo. Širokoúhlá kamera má své fascinující momenty, ale zároveň se na můj vkus až moc vyžívá v ponurém osvětlení až čiré temnotě, kde v nejedné scéně není pořádně vidět postavy, spíše jakési poloviční siluety v šeru, Liškova psychedelická hudba by se sama o sobě spíše hodila do jiného žánru (horroru) a zpracování ve stylu dlouhých ponurých scén s dialogy o Straně či vztazích na pozadí politiky budilo na mě často chladně odtažitý dojem. Nenadcha mě ani většina hereckých výkonů, zvláště hlavní (ne?)herec Mojmír Fašung mě jaksi nepřesvědčil. Až ve druhé polovině se mnou dokázal pohnout silný příběh kolem postavy vytipovaného kulaka v podání Ilji Prachaře a s celkovým gradování děje ve dvou liniích – politické a vztahové/rodinné – na mě i některé další scény zapůsobily, ale po předchozí Černé dynastii (1962) od stejného režiséra je tento Skalského snímek pro mě (i vzhledem k zdejšímu hodnocení) trochu zklamáním. [60%] (06.01.2024)