Černé muzeum (S04E06)

Podobně jako speciál White Christmas, má Black Museum v sobě skryté 3 mini příběhy, které ale mají pak vliv na hlavní linku. Hlavně ta první s doktorem, který si vypěstoval závislost na bolesti je asi z nich nejlepší, ale kvalita je skoro vyrovnaná. Potěší plno muzejních exponátů, které slouží jako odkazy na minulé díly. Uvidímě, jestli ještě bude další série nebo ne. Původní objednávka Netflixu byla 12 dílů, které se rozdělily do 2 sérií. (29.01.2018)

Jedna z nejlepších povídek žánru (filosofická scifi, spec-fiction), které jsem zatím měla tu čest překládat, byla rozhodně světově oceněná Ledová nevěsta od Willa McIntoshe (publikováno v XB-1) a tohle téma je v ní rozpracované do strhujícího a doslova mrazivého příběhu. Díky Black Mirror (zdaleka nejen) za tak výtečný tribute tomuhle nápadu! *~ (14.08.2018)

Oproti nápadově minimalistickýmu Metalhead je tenhle díl nápadama doslova natřískanej. Ten koncept s muzeem je podle mě skvělej - myšlenka víceméně nevydařenejch, určitě ale temně děsivejch (pseudo)vědeckejch experimentů na lidech vystavenejch v rámci jedný zvrácený expozice někde na opuštěný pouštní pumpě mi jednak přijde skvělá, pak ale taky v rámci jednoho celku samozřejmě dává opodstatnění a prostor víc příběhům - což pochopitelně může bejt kladem i záporem. V Black Museum mi to ale sedlo, a ta určitá (záměrná) zkratkovitost mi vůbec nevadila, i když je samozřejmě i mně jasný, že vlastně každej z nápadů moh bejt rozvedenej v rámci samostatnýho dílu, kde by tak moh bejt prostor pojmout to ještě "líp" nebo "zajímavějc". (POZOR, TROLEJ) Všechny tři příběhy (doktora vypěstujícího si závislost na /cizí/ bolesti, přenesený vědomí matky v komatu do mysli jinýho člověka nebo dokonce do neživýho předmětu, k smrti odsouzenej vězeň uchovanej jako digitální atrakce pro návštěvníky muzea) jsou celkem smysluplně spojený do jednoho celku jak místem (jedno muzeum), tak postavama (vypravěčem/průvodcem a návštěvnicí), nakonec ale i tou pointou - ta navzuje sice jen na jeden z příběhů, tim rozuzlenim a náladou na mě ten konce působil ale až tak trochu dahlovsky (vybavila se mi povídka William a Marie, kde si ženská vydupala z laboratoře manželův mozek s okem ve sklenici, vzala si ho domů a začala se mu mstít za všechno, co on "zaživa" dělal jí). Něco mi připadalo už trochu přehnaný (třeba ty medailonky se zachycenym utrpením vězně jako suvenýr), bohatě to ale vynahradí kilotuna dalších nápadů, který mi přšly fakt zajímavý a bavily mě; ať už nápady spojený s námětama samotnejch povídek (závislost na cizí bolesti a utrpení, přímý napojení na mozek umírajícího a plný spoluprožití jeho smrti, uvěznění jednoho vědomí v cizím mozku nebo předmětu - tedy "zachování" života, ale zároveň uvěznění, ztráta soukromí a možnosti realizování vlastní vůle, pak problém utrpení(?) nebo dokonce páchání násilí na takovém vědomí nebo na jeho digitálním obraze... brrr, je toho spousta), tak ale nápadů spojenejma spíš s tim obecnějšim rámcem - myslim tim samotnou myšlenku takovýhodle "hřbitova" nepovedenejch výzkumů a pokusů, problém morální odpovědnost lidí/vědců věnujících se takovejmhle věcem, líbilo se mi i naznačený postupný odvracení společnosti a "slušnejch"(hahaha) návštěvníků od muzea, ze kterýho se tak následně stala mekka úchylů, násilníků a perverzů - a to včetně bezskrupulózního a navšemvydělávajícho průvodce... Takže i když někdo možná bude řikat, že to pro něj byla nesoudržná slepenice všeho možnýho, za mě to fungovalo a ten díl se mi líbil moc - a jak svym pojetim, tak tim svym vyzněnim spadá přesně do toho BM konceptu, kterej mě tak baví. (07.03.2018)

Mně by vlastně stačilo, kdyby celá epizoda stála na Rolově vyprávění o exponátech, tři povídky provázané linkou s muzeem, klidně bez závěrečné pointy. Protože ty tři příběhy jsou takové minihorůrky, takové hororové povídky, úplně si dokážu představit literární verzi, kapitolky vždy oddělené dialogem vypravěče/kurátora a návštěvníka, který napjatě, trochu šokován, poslouchá a doptává se. A pak by mi úplně stačilo, kdyby po posledním příběhu návštěvník, v tomto případě návštěvnice, poděkovala za exkurzi, a se smíšenými pocity za sebou zavřela dveře muzea, nasedla do auta a odjela. A Rolo by si pak mohl ještě znovu se zalíbením obejít své oblíbené exponáty, prohodit pár slov, a zhasnout. Takhle by mi to stačilo a byla bych spokojená. Jenže tvůrci to zamýšleli jinak, úplný konec s matkou Nish už na mě působí moc překombinovaně, ale vlastně mi to tolik nevadí. Myslím, že i tak je to solidní epizoda s dobrými nápady a hororovou atmosférou. (27.01.2019)

Slovutná klasika horrorové povídky Jacobsova Opičí tlapka jako základ konceptu doposud nejvíce „The Twilight Zone like“ epizody. Pokud chcete jako tvůrce mít záměrně sebeparodický díl, kde doženete veškeré trademarky své série ad absurdum, tak to už musíte být velcí scenárističtí kabrňáci s nemalou mírou sebereflexe. Opakovaně výtečně tyto epizody zvládaly svého času snad jedině Akta X. Black Museum na tenké linii „uvědomělá sebeparodie-nechtěná směšnost“ ne vždy v rámci dlouhé stopáže balancuje zcela jistě, ale ani jednou do sfér směšnosti nespadne. Naštěstí. Jinak platí, že obdobně jako v případě White Christmas, je tu příliš nesourodých motivů splácaných najednou. A finální „jakože osudový“ spojující prvek sice funguje, ale zase ne natolik, aby tento pocit přebil. Přesto solidní pulpově zábavná povídka o mnoha mikropovídkách, která drží pohromadě především díky charismatické slizkosti Douglase Hodge. (07.01.2019)