Doupě

Saurov film La Madriguera 1969 urcite nebudem porovnavat  s  knihou Paskala Brucknera Bitter Moon. U Bitter Moon plati, ze boli tam sice cudziunci, no prezivali intenzivnu a destruktivnu citovu lekciu, u Sauru su manzelia len obycajny poar ktory usporaduva rozne hry. Tie presiahnu do niecoho vacsieho. Este sa vratim k tomu Polanskemu, ktoreho nemam rad. U Bitter Moon slo o muzsky a zensky princip a podla toho rezisera menom Polanski kazdy dlhodoby vztah medzi muzom a zenou je odsudeny na krach alebo dospeje do urcitych kategorii, ktore nie su 2x prijemne. Reziser Saura az tak neskuma rozorvany vztah muza  azeny, skor si vsima - teda  aspon podla distributora - tie hry. Pomerne jednoznacny koniec ma dostal, no videl som toho uz fakt hodne .  mne by bohate stacilo, keby reziser Carlos Saura natocil film na sposob Hitchcockovho Vertiga -  mne by uplne stacilo, aby sa dalo na film pozerat z 30 roznych uhlov pohladu- a vsetky by boli spravne. Saura an to rezisersky ma  : 84 % (29.12.2022)

"Předchůdce" Hořkého měsíce opravdu ne. Oba filmy samozřejmě lze srovnávat - a výsledkem je, že musím Hořkému měsíci ubrat hvězdičku, protože Doupě je úplně někde jinde. Ovšem "kde" vlastně je, není snadná otázka. Proto bych jakýkoli pokus o výklad začal prostým popisem "doupěte": (jím postavená) betonová pevnost v pustině, plná (jí přineseného) zděděného starožitného harampádí, uloženného bez ladu a sladu ve sklepě, kam se k němu "nevědomky" sestupuje, aby postupně nahradilo nevkusné moderní zařízení obytné části, což má mimochodem zničující důsledky. Odtud lze vést výklad buď v souladu se standardní psychoterapeutickou symbolikou domu a považovat manželský pár za obraz jediné osoby, nebo v souladu filmem samým jako spolunažívání ve skutečném manželství, přičemž však míra obecnosti, již záhodno zvolit, je značně nejistá. Tomu prvnímu, co se nabízí, totiž krizi (resp. vyprahlosti či vyprázdněosti) vztahů v pseudoracionalistní kapitalisticky orientované buržoazii, bych se raději vyhnul a poukázal spíše na fakt, že jsme stále ještě v katolicistním Frankově Španělsku (ačkoli se obé nevylučuje a film sám si o prvoplánově společenský výklad namnoze říká - ostatně psychoanalitický výklad není se všemi těmi jeptiškami a internáty o nic méně prvoplánový). Skutečnost, že celý děj sestává ze hry, hraní si na něco, dává Doupěti význam průhledu do problému identity, a to právě ve vztahu - tento prvek vrcholí v momentu, kdy Tereza na Pedra plivne; zde totiž nejde především o střet s mužským vnímáním ženy jako (sexuálního) objektu, nýbrž o střet s nahlédnutím, že osoba člověka je pro druhého navenek vždy objektem obdařeným jistými, takovými či onakými rekvizitami. Co jsem tedy já, co opravdu jsem já jakožto já? Pokud jde o závěr, na ten bych radil nepohlížet jako na výsledek toho, co k němu směřuje, ale spíše naopak jako na předem danou hotovou věc, která určuje to předešlé. Ne však v tom smyslu, že by Tereza na něco takového předem pomýšlela - zase naopak berme v potaz, že se nám v rychlém sledu nabízí vlastně trojí varianta konce. Zcela finální záběr (pět let stará fotografie) pak obrací pohled kamsi na začátek, takže těch pět potomních let může být jakýchkoli a konce všelijaké. Film lze také s požitkem sledovat jako experiment o tom, že když si dva lidé vypůjčí pár rekvizit z Dalího obrazů, mohou zažít docela zajímavý a vzrušující víkend. Komentáře: Pollyjean (souhlasím), Sandiego (převážně nesouhlasím), Chizkijáš (upřímně lituji). Caym vede pěknou řeč, která se však podle mne s filmem zcela míjí. (02.03.2015)

Přepínání mezi modem reality a předstírání, vpád reálna do hry a naopak, snaha opustit hru a dosáhnout reality. Vše začíná jako klasická psychóza, zde v podobě úniku frustrované osoby do světa fantazie. Jen díky neexistujícímu světu může hrdinka přežívat svět skutečný. Avšak film tímto naštěstí nekončí, ale do hry vtahuje i manžela - a s jeho příchodem začíná snaha dosáhnout i opačného směru, tedy snaha vymanit se ze hry zpět do reality. Zprvu manžel předstírá hru, jen aby tím pomohl manželce se z ní vymanit. Nakonec však oba zabředávají do předstírání nereálného více a více a od té chvíle již sledujeme zoufalou snahu přepychem izolovaných odcizených jedinců prorazit bublinu falše, která je obklopuje, a opět se nabourat do reality. A je na první pohled paradoxní, že toho dosáhnou vždy jen ve chvíli, kdy si fyzicky ubližují - plivnutí, praštění, zastřelení - jen tak může moderní člověk opustit svou izolaci, jež za sebou definitivně zanechá jen definitivním aktem. Nejdojemnější je v tomto závěrečné opovržení manžela nad manželčinou fingovanou sebevraždou - vskutku by radši viděl ji zemřít, protože jedině tak by mohla dosáhnout reality. Saura má jako vždy skvělou krizi - peripetii - katarzi, ale opět zdlouhavou expozici a kolizi. (02.07.2015)

Doupě je jednak alegorickou konfesí o stavu i traumatech španělské společnosti za klerofašistické nadvlády frankistického režimu, a jednak svébytnějším pokusem o překonání manželské krize. Carlos Saura se dobírá anti-emancipovaného postavení žen, hospodářského zázraku, jenž vedl k prosperitě a modernitě, a rovněž společenských dogmat, vycházejících z římskokatolických imperativů. To všechno vytváří hluboké kontrasty a často nesmiřitelné konflikty, neboť vnější i vnitřní světy jsou rozpolceny mezi modernizací (ta je v úzkém sepjetí s liberalismem) a středověkem (tj. tradicionalistické předsudky totalitních klerofašistických doktrín, jež se vlastně modernizačním procesům ze všech sil brání). Na jedné straně je pokrok, na té druhé dogma (politické, náboženské i společenské zároveň). Saura traumatickou přítomnost lidského života a vnitřních světů tehdejší doby španělské společnosti otiskl do úpěnlivé snahy vymanění se z manželské krize. Konflikt starého s novým vede k vzájemnému odcizení (byť jedno v druhém našlo jisté zalíbení), láska s nenávistí mají nejasné, ba dokonce nerozpoznatelné hranice, skutečné oboustranné porozumění je nemožné. Saura opět stvořil bytostnou poezii, kde obrazy Luise Cuadrada pečlivě zinscenovaly každičký verš do nejmenších podrobností kontrastů a konfliktů. Rozmístění a textura, starožitnost a moderna, žena a muž, realita se mísí se snovou vidinou i praobrazy nevědomí. Nakonec se zdá, že dogma, které náhodou nesměřuje vzhůru, ke vznešenosti a ušlechtilosti člověka, předznamenává lidskou zkázu. Doupě je komorním dramatem pro dva: Teresu (pozoruhodná Geraldine Chaplin) a Pedra (dobrý Per Oscarsson s hlasem Jesúse Nieta). On je velmi úspěšným a bohatým mužem, který svůj úspěch vyznačuje modernitou. Ona je ženou úspěšného muže a její přesvědčení pevně vězí v poutech římskokatolických dogmat. Doupě je ojedinělým filmovým požitkem, je nejbytostnější poezií člověka, nesmiřitelného konfliktu pokroku se středověkým náboženským myšlením. Nejde tady ani tak o surrealismus jako o symbolismus. (27.09.2022)

Při sledování toho filmu jsem si hned vzpoměl na Posedlost. Doupě je totiž podobná, těžce psychotropní záležitost, která není rozhodně určená pro slabé povahy. Jenom s tím menším rozdílem, že tady přece jen herecky exceleuje Geraldine daleko víc a svého filmového partnera nechává a o dost za sebou. Jinak nemám skoro vůbec co vytkonut, hlavně scéna s kraby byla velmi, ale velmi působivá. (12.08.2014)