Doupě

Člověk má obvykle mnoho tváří, několik sociálních rolí, několik osobností. Která je ta pravá? Všechny - svým způsobem. Snaha uniknout sám sobě, vypořádat se se svou minulostí, přítomností, jít za hranice svého vlastního já skrze novou roli, která nemá nic společného s tím, kým jsme. Doupě jde do hloubky lidského nitra a plynule se přelévá z jednoho já do druhého, aniž by určovalo, kdy došlo k přechodu a proč. Nechává diváky sledovat prapodivnou hru, ve které role hlavních postav určuje tisíc faktorů, nechává kolísat, umírat, nechává šeptat prapodivnosti. Film pro všechny, kdo si někdy dali nové jméno a novou roli a zažili, jak neobvyklé, odhalující a těžké je hrát někoho jiného. Divné a obnažující, svíravé, nekonveční, ale svým způsobem osvobozující. A silné. (29.07.2012)

Doupě je jednak alegorickou konfesí o stavu i traumatech španělské společnosti za klerofašistické nadvlády frankistického režimu, a jednak svébytnějším pokusem o překonání manželské krize. Carlos Saura se dobírá anti-emancipovaného postavení žen, hospodářského zázraku, jenž vedl k prosperitě a modernitě, a rovněž společenských dogmat, vycházejících z římskokatolických imperativů. To všechno vytváří hluboké kontrasty a často nesmiřitelné konflikty, neboť vnější i vnitřní světy jsou rozpolceny mezi modernizací (ta je v úzkém sepjetí s liberalismem) a středověkem (tj. tradicionalistické předsudky totalitních klerofašistických doktrín, jež se vlastně modernizačním procesům ze všech sil brání). Na jedné straně je pokrok, na té druhé dogma (politické, náboženské i společenské zároveň). Saura traumatickou přítomnost lidského života a vnitřních světů tehdejší doby španělské společnosti otiskl do úpěnlivé snahy vymanění se z manželské krize. Konflikt starého s novým vede k vzájemnému odcizení (byť jedno v druhém našlo jisté zalíbení), láska s nenávistí mají nejasné, ba dokonce nerozpoznatelné hranice, skutečné oboustranné porozumění je nemožné. Saura opět stvořil bytostnou poezii, kde obrazy Luise Cuadrada pečlivě zinscenovaly každičký verš do nejmenších podrobností kontrastů a konfliktů. Rozmístění a textura, starožitnost a moderna, žena a muž, realita se mísí se snovou vidinou i praobrazy nevědomí. Nakonec se zdá, že dogma, které náhodou nesměřuje vzhůru, ke vznešenosti a ušlechtilosti člověka, předznamenává lidskou zkázu. Doupě je komorním dramatem pro dva: Teresu (pozoruhodná Geraldine Chaplin) a Pedra (dobrý Per Oscarsson s hlasem Jesúse Nieta). On je velmi úspěšným a bohatým mužem, který svůj úspěch vyznačuje modernitou. Ona je ženou úspěšného muže a její přesvědčení pevně vězí v poutech římskokatolických dogmat. Doupě je ojedinělým filmovým požitkem, je nejbytostnější poezií člověka, nesmiřitelného konfliktu pokroku se středověkým náboženským myšlením. Nejde tady ani tak o surrealismus jako o symbolismus. (27.09.2022)

Psychodramata rozehrávaná v neúnosné krizi a přetlaku frustrovaného manželství, nebezpečná hra, která zachází příliš daleko a její opětovné setkání s čirou realitou potvrzuje příliš skutečná vystřelená kulka. Chaplinová zde předvádí neuvěřitelný herecký výkon v plném nasazení, škoda že vyznění trochu oslabuje dobově módní psychoanalytické podloží, které trochu rozmělňuje pronikavou a drásavou analýzu izolovaného a nenaplněného manželského soužití střední buržoazie, která však především po započetí "víkendu bez služebnictva" nabývá až ďábelské gradace. (11.02.2013)

Saurov film La Madriguera 1969 urcite nebudem porovnavat  s  knihou Paskala Brucknera Bitter Moon. U Bitter Moon plati, ze boli tam sice cudziunci, no prezivali intenzivnu a destruktivnu citovu lekciu, u Sauru su manzelia len obycajny poar ktory usporaduva rozne hry. Tie presiahnu do niecoho vacsieho. Este sa vratim k tomu Polanskemu, ktoreho nemam rad. U Bitter Moon slo o muzsky a zensky princip a podla toho rezisera menom Polanski kazdy dlhodoby vztah medzi muzom a zenou je odsudeny na krach alebo dospeje do urcitych kategorii, ktore nie su 2x prijemne. Reziser Saura az tak neskuma rozorvany vztah muza  azeny, skor si vsima - teda  aspon podla distributora - tie hry. Pomerne jednoznacny koniec ma dostal, no videl som toho uz fakt hodne .  mne by bohate stacilo, keby reziser Carlos Saura natocil film na sposob Hitchcockovho Vertiga -  mne by uplne stacilo, aby sa dalo na film pozerat z 30 roznych uhlov pohladu- a vsetky by boli spravne. Saura an to rezisersky ma  : 84 % (29.12.2022)

Přepínání mezi modem reality a předstírání, vpád reálna do hry a naopak, snaha opustit hru a dosáhnout reality. Vše začíná jako klasická psychóza, zde v podobě úniku frustrované osoby do světa fantazie. Jen díky neexistujícímu světu může hrdinka přežívat svět skutečný. Avšak film tímto naštěstí nekončí, ale do hry vtahuje i manžela - a s jeho příchodem začíná snaha dosáhnout i opačného směru, tedy snaha vymanit se ze hry zpět do reality. Zprvu manžel předstírá hru, jen aby tím pomohl manželce se z ní vymanit. Nakonec však oba zabředávají do předstírání nereálného více a více a od té chvíle již sledujeme zoufalou snahu přepychem izolovaných odcizených jedinců prorazit bublinu falše, která je obklopuje, a opět se nabourat do reality. A je na první pohled paradoxní, že toho dosáhnou vždy jen ve chvíli, kdy si fyzicky ubližují - plivnutí, praštění, zastřelení - jen tak může moderní člověk opustit svou izolaci, jež za sebou definitivně zanechá jen definitivním aktem. Nejdojemnější je v tomto závěrečné opovržení manžela nad manželčinou fingovanou sebevraždou - vskutku by radši viděl ji zemřít, protože jedině tak by mohla dosáhnout reality. Saura má jako vždy skvělou krizi - peripetii - katarzi, ale opět zdlouhavou expozici a kolizi. (02.07.2015)