Doupě

Při sledování toho filmu jsem si hned vzpoměl na Posedlost. Doupě je totiž podobná, těžce psychotropní záležitost, která není rozhodně určená pro slabé povahy. Jenom s tím menším rozdílem, že tady přece jen herecky exceleuje Geraldine daleko víc a svého filmového partnera nechává a o dost za sebou. Jinak nemám skoro vůbec co vytkonut, hlavně scéna s kraby byla velmi, ale velmi působivá. (12.08.2014)

Přepínání mezi modem reality a předstírání, vpád reálna do hry a naopak, snaha opustit hru a dosáhnout reality. Vše začíná jako klasická psychóza, zde v podobě úniku frustrované osoby do světa fantazie. Jen díky neexistujícímu světu může hrdinka přežívat svět skutečný. Avšak film tímto naštěstí nekončí, ale do hry vtahuje i manžela - a s jeho příchodem začíná snaha dosáhnout i opačného směru, tedy snaha vymanit se ze hry zpět do reality. Zprvu manžel předstírá hru, jen aby tím pomohl manželce se z ní vymanit. Nakonec však oba zabředávají do předstírání nereálného více a více a od té chvíle již sledujeme zoufalou snahu přepychem izolovaných odcizených jedinců prorazit bublinu falše, která je obklopuje, a opět se nabourat do reality. A je na první pohled paradoxní, že toho dosáhnou vždy jen ve chvíli, kdy si fyzicky ubližují - plivnutí, praštění, zastřelení - jen tak může moderní člověk opustit svou izolaci, jež za sebou definitivně zanechá jen definitivním aktem. Nejdojemnější je v tomto závěrečné opovržení manžela nad manželčinou fingovanou sebevraždou - vskutku by radši viděl ji zemřít, protože jedině tak by mohla dosáhnout reality. Saura má jako vždy skvělou krizi - peripetii - katarzi, ale opět zdlouhavou expozici a kolizi. (02.07.2015)

"Předchůdce" Hořkého měsíce opravdu ne. Oba filmy samozřejmě lze srovnávat - a výsledkem je, že musím Hořkému měsíci ubrat hvězdičku, protože Doupě je úplně někde jinde. Ovšem "kde" vlastně je, není snadná otázka. Proto bych jakýkoli pokus o výklad začal prostým popisem "doupěte": (jím postavená) betonová pevnost v pustině, plná (jí přineseného) zděděného starožitného harampádí, uloženného bez ladu a sladu ve sklepě, kam se k němu "nevědomky" sestupuje, aby postupně nahradilo nevkusné moderní zařízení obytné části, což má mimochodem zničující důsledky. Odtud lze vést výklad buď v souladu se standardní psychoterapeutickou symbolikou domu a považovat manželský pár za obraz jediné osoby, nebo v souladu filmem samým jako spolunažívání ve skutečném manželství, přičemž však míra obecnosti, již záhodno zvolit, je značně nejistá. Tomu prvnímu, co se nabízí, totiž krizi (resp. vyprahlosti či vyprázdněosti) vztahů v pseudoracionalistní kapitalisticky orientované buržoazii, bych se raději vyhnul a poukázal spíše na fakt, že jsme stále ještě v katolicistním Frankově Španělsku (ačkoli se obé nevylučuje a film sám si o prvoplánově společenský výklad namnoze říká - ostatně psychoanalitický výklad není se všemi těmi jeptiškami a internáty o nic méně prvoplánový). Skutečnost, že celý děj sestává ze hry, hraní si na něco, dává Doupěti význam průhledu do problému identity, a to právě ve vztahu - tento prvek vrcholí v momentu, kdy Tereza na Pedra plivne; zde totiž nejde především o střet s mužským vnímáním ženy jako (sexuálního) objektu, nýbrž o střet s nahlédnutím, že osoba člověka je pro druhého navenek vždy objektem obdařeným jistými, takovými či onakými rekvizitami. Co jsem tedy já, co opravdu jsem já jakožto já? Pokud jde o závěr, na ten bych radil nepohlížet jako na výsledek toho, co k němu směřuje, ale spíše naopak jako na předem danou hotovou věc, která určuje to předešlé. Ne však v tom smyslu, že by Tereza na něco takového předem pomýšlela - zase naopak berme v potaz, že se nám v rychlém sledu nabízí vlastně trojí varianta konce. Zcela finální záběr (pět let stará fotografie) pak obrací pohled kamsi na začátek, takže těch pět potomních let může být jakýchkoli a konce všelijaké. Film lze také s požitkem sledovat jako experiment o tom, že když si dva lidé vypůjčí pár rekvizit z Dalího obrazů, mohou zažít docela zajímavý a vzrušující víkend. Komentáře: Pollyjean (souhlasím), Sandiego (převážně nesouhlasím), Chizkijáš (upřímně lituji). Caym vede pěknou řeč, která se však podle mne s filmem zcela míjí. (02.03.2015)

Režisér Saura na LFŠ řekl, že tento experiment diváci buď milují nebo nenávidí. Já se hrdě hlásím k první skupině. Výborná je atmosféra stále podivnějších a úchylnějších hrátek emocionálně vyprahlého manželského páru, v níž nikdy nevíme, co vzápětí příjde. Jediné co tušíme je to, že to celé nedopadne dobře... Doupě je odpovědí na otázku, proč se mi nelíbilo tematicky podobné Godardovo Pohrdání. Právě proto, že jsem věděl, co čekat a film mě ukolébal do letargie, což se Doupěti nemůže stát. Jakmile si zvyknete na nějakou hru, snímek skočí jinam. Sugestivní film, navíc se senzační Geraldine Chaplinovou v hlavní roli. (31.07.2012)

Cyhtré využití scénografie - metafora vyprázdněného moderního domu jako obraz nenaplněného vztahu. Hrdinka se vrací do minulosti a zaplňuje betonový příbytek historickým nábytkem, vzpomínkami. Nenápadná gradace příběhu, nečekané zvraty, a neuvěřitelně bohatý herecký rejstřík Geraldiny Chaplinové, která v Doupěti mění charakter a výraz takřka v každé scéně. (11.03.2017)