Návštěvní hodiny

Zdařilá televizní inscenace. Dobré herecké obsazení v čele s Rudolfem Hrušínským doplňují jeho filmové děti, jejichž rozdílné charaktery velmi výstižně a věrohodně představují naši přední herci. Po myšlenkové stránce mne osobně toto dílo oslovilo, protože si taky myslím stejně s panem Hrušínským, že co člověk cenného získá od svých předků, má za povinnost předat svým potomkům. Co se rodného domu týká, tak mám ten názor, že každý člověk by měl mít tady na zemi kousek místa, které patří jenom jemu. Cením si civilního uvěřitelného projevu všech hereckých dětí, které se sešly u lůžka nemocného otce. Výprava nebyla příliš náročná, protože se celý příběh odehrává v nemocničním prostředí a vynikne zde různorodost členů jedné rodiny a jejich vzájemná komunikace. Doba se mění, dneska by se o dům všichni svorně poprali. (21.11.2016)

Námět je sice zajímavý, ale dramatičnost bohužel končí ve chvíli, kdy se zásadní věci řeší při jízdě autem (záběr na střetávající se auta byl teda přímo komický...). Herecky (až na Rudolfa Hrušínského a Jana Skopečka) nepřesvědčivé, ale spíš to vychází z nefunkčních postav a scén (zmrzlinový prolog, kobercové maloměšťáctví, podávání si rukou...). (12.02.2013)

Krasny film o tom, ako otec /Rudolf Hrusinsky- Vesnicko ma Strediskova, Smrt Krasnych Srncu, Kulovy Blesk/ chce uzmierit rozhadanu rodinu. Normalizacia sa roku 1986 v byvalom Ceskoslovensku zdala byt nekonecna a normalizacne filmy pomaly ale isto dodychavali a ponukali tak akurat hodne zidealizovany zivot na vidieku /Vesnicko ma Strediskova/, lebo ak zobrazili realitu /Prodavac Humoru/, siel film hned do trezoru. A tak sa tocili taketo normalizacne filmy. A mne je to po srsti- Hrusinsky v roli dobraka, normalizacny film s optimistickym koncom - a nepotrebujem to tu zase zadristovat pseudoynteleguanskym hnojom ako to vedia Bluntman alebo Madsbender. Teda proti nikomu nikdy neutocim - odporuje to mojej metafyzike - ale delat si prdel z vystudovanych filmovych ynteleguanov a prechytralych tlchub ma neskutocne bavi a nikto mi v tom nezabrani. 88 % (09.05.2015)

Ze začátku jsem myslel, že se tam všichni budou prát o barák, kterej maj zdědit po těžce nemocnym fotrovi, ale ono z toho postupně naopak vyplynulo, že nikdo ten barák nechce. Jako přišlo mi dost komický, když se postavy ve filmu domlouvaj, kdo z nich zdědí barák, a padaj tam hlášky jako: "Já ten barák teda v žádnym případě nechci. Já taky ne. Co já bych dělal s barákem? Hele, vem si ten barák ty, když jsi nejstarší. Cože? Já? No to ani náhodou. Nech si ten barák ty." Si tam ten barák přehazovali jak horkej brambor. Ale celkovej dojem z filmu je docela dobrej. Možná by si příběh zasloužil i víc než těch 68 minut. Takhle je to vyloženě taková televizní jednohubka. (17.03.2012)

Příběh o starém otci, který je v nemocnici a navštěvují ho čtyři jeho potomci. Otec celý život stavěl dvougenerační vilku v Hájích a rád by tam udržel svoji rodinu pohromadě. Nejen o tom, jak dopadne dům (jestli se prodá nebo ne), ale i o životech charakterově zcela odlišných sourozenců se na ploše necelých 70 minut odehrává solidní drama. Starého otce si zahrál Rudolf Hrušínský a jeho věčně urýpaného souseda v nemocničním pokoji Jan Skopeček. Sourozenecké obsazení také charakterově bezvadné (Molčík, Frej, Hadrbolcová, Stropnický) a o kvalitní podívanou je postaráno. Výborná role pro Broňu Poloczeka jako zetě starého otce. K tomu osobitá televizní režie Pavla Háši a krásná hudba Jiřího Šusta. (20.11.2016)