Princezna Mononoke

Neskutečně skutečný příběh plný krásy, zloby, čistoty a zášti. Padám na kolena před nezkrotnou fantazií Hayao Miyazakiho. Svět princezny Mononoke mě pohltil s takovou silou, která se dá přirovnat snad jen k velkoleposti Ducha lesa. Pořád nemůžu uvěřit této dokonalé skladbě vizuální nádhery, hudby, emocí, adrenalinu, přírody, lidské rozpínavosti a ničím limitované umění animace. Mocné. (16.04.2011)

Upřít kvality tohohle filmu nemůžu, lhal bych sám sobě, ale za sebe, za lesumira proste rikam, ze Princezna monoke je nudnou podívanou, kde proporce je slovo neznámé a fantazie přílišný nadbytek! Ok, má to nádhernou hudbu, ktera je doopravdy kouzelná, ale 130 minut mi příjde vážně hodně. Nejsem typ na japonský anime, bohužel. Jejich animace mi příjdou laciný a obyčejný.... (26.08.2008)

Ještě teď si pamatuju ten den, kdy jsem se na tento snímek díval... no, tuším že v deseti, jak to dávali večer na ČT1. A jak mě to šíleně chytlo! Bylo to nádherně poutavé, nezapomenu, jak se mi pak kolik dní ještě o Mononoke zdálo. A když jsem se na ni díval nedávno znovu, stále mám ty stejný pocity, jako před tolika lety – Mijazaki je zkrátka geniální umělec, Hisaiši jakbysmet! (20.06.2011)

Spirited Over! Mnohem ucelenější, přímější, temnější, naléhavější a dospělejší než kupříkladu Cesta do fantazie, která vedle Mononoke vypadá jako nevinná dětská hra, byť stále ohromně okouzlující a imaginativně osvobozená (v jistém ohledu i saturovaněji). Doznávám, že ani v tom nejrůž... nejzelenějším snu jsem si nepředstavoval, že mne Mononoke zasáhne tak hluboce. Přemýšlím, kdy naposled jsem se střetl s nějakým uměleckým dílem, které by v sobě neslo tolik nevšední krásy, čarovného mystična a lásky k řemeslu. Je to nádherný (omšelé, ale dokonale příhodné slůvko), epický a nadčasový příběh tematizující odvěký princip duality (dobra a zla, smrti a života, atd.), nikoli však z přísně rozlišujícího pohledu Západu, ale z bytostně japonského, ovlivněného dlouhou tradicí šintoistického, zenového a buddhistického náboženství (demarkační linii jejích vyplňujících protipólů zamlžuje Miyazaki položením vratké a záměrně nachylované převahy). Je to příběh, který žije vlastním nespoutaným, bujícím životem, příběh, který při své anabázi stihne připomenout protiválečný subtext Kurosawových pozdních děl (dobývání Železného města dokonce snese srovnání s obdobnou scénou z Ranu), překvapit chytráckým rozkolem matriarchátu (Eboši) s patriarchátem (Asano) a vyrazit dech upřímným a nezastíraným ekologickým apelem, který nemůže nechat chladným žádného milovníka přírody, ba naopak doufám, že osloví i osoby, které neznají než ocel, beton a dusivý smog. Hayao Miyazaki, ta kráčející legenda, je zkrátka nejen etalonem japonské školy anime či chcete-li animovaného filmu obecně, ale i záštitou všech snílků, fantastů a zarytých rousseauovců. Precizně naanimované a krásou vyplněné. P.S. Nalezl by se tu ještě někdo, kdo se stejně jako já domnívá, že ztvárnění Ducha Lesa je se vší pravděpodobností inspirováno paleolitickou jeskynní malbou "Čaroděje" z Trois Freres? (02.02.2009)

Zaprvé bych rád poděkoval pražskému kinu Bio Oko za Mijazakiho festival, že se do tohoto projektu pustil a všem lidem, kteří ho společně se mnou podpořili a umožnili nám vidět tyto skvosty kinematografie na velkém v plátně a ještě k tomu v originálním znění. Mijazaki mě totálně emočně odrovnal, je to sice ponuré, smutné a depresivní ale naprosto dokonalé, pro mě vrchol animovaných filmů. [Mijazakiho festival Bio Oko] (18.01.2017)