Robinsonka

"Zůstaneš tady sama, jako na pustém ostrově." Ještě než se pustím do svého pojednání, dovolte mi abych zde uvedl, že tento film nebyl prvním zpracováním autorčina románu. Nejstarší verze v režii Milana Vošmika, s Janou Rybářovou v hlavní roli Bláži, byla uvedena v tehdejší Československé televizi, jako první živě vysílaná inscenace, která se však již nedochovala, což je škoda, protože nemohu dobře posoudit, jednotlivé výkony představitelek třináctileté Robinsonky, na kterých stojí úspěch, či neúspěch, všech zpracovaných verzí. Knižní verze, má totiž nespornou výhodu v tom, že představu o dívence Bláže si každý čtenář vytvoří sám a to na základě své fantazie, zkušeností nebo podle lidí ze svého okolí, což film, ani televize neumožňuje. U těchto médií, se divák musí ztotožnit s představou režisera a v tom je ten problém. Žádný z režiserů, zatím hlavní roli Bláži, neobsadil dívkou ve stejném věku, který je zmiňován v románu. Janě Rybářové, Jaroslavě Tvrzníkové i Miroslavě Šafránkové, bylo v době natáčení patnáct, nebo šestnáct let a to je bohužel znát i bez ohledu na fyziologické projevy dospívání, zmíněných hereček. Páni režiséři se prostě báli, obsadit tuto náročnou roli nějakou třináctiletou dívkou, která by třeba neměla dostatek hereckých zkušeností. Tento alibismus se jim však nevyplatil, protože museli hledat starší herečky, s dětským výrazem, ale i se schopností zahrát mladší postavy a to se v případě Jaroslavy Tvrzníkové, ani Miroslavy Šafránkové, vážně nepovedlo. U obou těchto hereček, kterých si jinak velice vážím, totiž došlo k nepřirozenému přehrávání a tím i k pocitu trapnosti. Nehledě na fakt, že Jaroslava má knírek a tudíž na třináct, rozhodně nevypadá. Na druhou stranu, však musím konstatovat, že přehrávala o poznání méně a celé zpracování, této filmové verze, na mě působilo klidnějším a vyrovnanějším dojmem, jako by ve filmu bylo na každou scénu, dost času a musím ocenit i nápad s příběhem, který vypráví Tonička, Blážině dceři. (15.09.2015)

Poměrně silné sociální téma, ale s budovatelským nádechem. Úplně jiná doba, úplně jiné mravy, pro dnešní mládež určitě k nejednomu pousmání. Prolínání skutečného a imaginárního děje mi vadilo. Děj se místy jakoby držel na jednom místě s nadměrným protahováním zbytečných momentů. Přišlo mi to tedy jako bez šťávy. Líbila se mi však ta rodinná semknutost a teplo. A ty námluvy neměly chybu. Hlavní hrdinka se mi celkem líbila, hlavně ta kombinace dětskosti a dospívání. (29.03.2010)

Povinná školní četba na školácích napáchala v minulosti nejedno nepěkné trauma. Ať už to byl panáčkující Sultán s Tyrlem, či v tomto případě mužatka vzhlížející se v masturbační osamělosti jednoho trosečníka. Ani mistru Kachyňovi se svého času nepodařilo literární dílo Mařky Majerové pro zatuchlé panny obdařit čímsi atraktivním. Pravda, pro vlhké snění televizních diváků v časech normalizace angažoval tehdejší blonďatý vz(d)or sexuální socialistické mládeže Mirku Šafránkovou. A sklidil v kuloárech pochvalné ov(ul)ace, přinejmenším za prosazení sexuality v dobách přísné cenzury. Jaromír Pleskot o téměř dvacet let předtím zrealizoval náhled na tabuizovaný obchod s antikoncepcí, ovšem činil tak velmi nenápadně a decentně a puritánsky, až z toho vybudoval hotovou Tvrz(níkovou) pro pánská přirození. Jeho starší a černobílá verze ovšem pomohla zbavit se strachu z nenáviděné školní literatury, načež mně filmové zpracování nečinilo obtíže, ba dokonce bylo přijatelné a buditelsky koncipované. Ovšem nezmizela ona silná nevzrušivost onoho přeceňovaného díla, která mnohé nedobrovolné čtenáře provází již od školních škamen. Takže obě vzniklé zfilmované verze jistě mají své zásluhy na tom, že trpícím školákům pomohly definitivně rozložit spolykané vytrhané listy z dávivé literatury. 5/10 (03.11.2020)

Obě dvě adaptace literární stejnojmenné předlohy někdejší sociálně demokratické literátky a poté oficiální autorky komunistického režimu Marie Majerové se obírají nesnadnými léty dívčího ženského dozrávání a vyspívání. Nenadálé osiření, násobené čerstvým narozením nového sourozence, staví studentku kvartánku-kvintánku (?) před zcela nové povinnosti. Vychována mužskými vzory, feminizuje Robinsona a snem spoluzvládá nesnadnou skutečnost. Představitelky hlavní role Jaroslava Tvrzníková a Miroslava Šafránková dávají své postavě veškerou horoucnost probouzejícího se dívčího věku. Neobvyklá forma netriviálního feminismu dává možnost i mužské části sledovat zblízka ženskou věcnost i imaginaci a - dodávám - také ji přiměřeně a s úctou docenit. V obou variantách vyznívá toto završení shodně - v té starší více romanticky a tradičně (laskavý paternalismus Peškův), v té mladší naopak civilisticky (včetně Kostkovy odpaternalizované, realistické otcovské alternace). V obou případech byla vytvořena plnohodnotná díla dětské tvorby bez tzv. dívčího kontextu. V obou případech by si také zasloužila častější opakování a trvalejší přibližování novým a novým generacím vděčných českých diváků. (27.01.2008)

Lepší než pozdější verze. Nepřehání to tolik s Robinsonem. Když, tak to Pešek bere s humorem. Pěkné prolínání záběrů: Bláža zatápí ve sporáku – tatínek si zapaluje cigaretu. Bláža otevírá bránu své pevnosti na ostrově – tatínek vstupuje do dveří bytu. Klika u auta – klika gramofonu. Mýdlová pěna – mořská pěna. Sympatická Tvrzníková. Politika nula, snad jen propagace vzdělávání. Bláža se vrací do školy – happy end. Zednářská symbolika: 54:14 Tvrzníková – merkel sign. (18.09.2021)