Spálené vzpomínky

Na podobném typu takyfilmů mě ani tak neirituje jejich existence, ale převážně kladné divácké přijetí, které je způsobeno kýčovitým dojímáním se sám nad sebou a zdáním zážitku z uměleckého díla. Není to dílo samotné, ale jeho percepce, která mě nutí k napsání komentáře a demonstrativnímu hodnocení (uznávám, že pokud přistoupím na zdejší škálu a nebudu se ohlížet na červené zabarvení a extatické ohlasy, je to za jednu hvězdičku). Chvíli jsem přemýšlel, jestli se v případě amerického debutu dánské režisérky Susanne Bierové nejedná o počin, ve kterém je vše - od castingu až po zvolené formální prostředky (nechronologické vyprávění s netradičními úhly kamery, významotvorným nasvícením a montáž) - motivováno transtextuálně, ale spíše než o film o festivalovém kýči jde o überkýč hrající si na umění; ukázkový midcult. (Ve zkratce: transtextuální motivace je taková, kdy rozumíme konvencím a rozpoznáme jejich odchylky dle obeznámenosti s daným žánrem, typem filmů či rolí atd.) Vše zde má své opodstatnění jenom proto, že se jedná o trendy postupy známé z Forsterových, Haggisových či Iňárrituových filmů, ale zatímco v nich má epizodičnost vyprávění a kauzální (vztah příčina-následek) roztříštěnost vzhledem k návaznosti na určitý typ myšlení či zmapování určitého geopoliticko-národnostně-genderově-sexuálního stavu v omezeném časovém úseku své opodstatnění, zde tomu tak není. Stylisticky pak jde o autenticky se tvářící, ale přitom výrazně estetizovaný potěr, který hlavně nechce rozrušovat nebo znepokojovat, nýbrž posílením jemně vybrnkávacího motivu vyvolat emoce a zprostředkovat metafory, které slouží jako eufemismy a které by pochopil snad i Forrest Gump (manžel: zastřelen /nevidíme, pouze slyšíme, kamera se odklání/ manželka: pád hrnku a rozlití nápoje na zem). A kdyby byl někdo fakt tak pitomý, že by mu nedošlo, vo čem že to jako hele je, tak nám to pro jistotu ještě příšerně nehrající herci (Halle je hysterka i v reálu, u Del Tora pochybuji, že je ono mučednictví pouze součástí role) řeknou... a zopakují, jako kdyby byl divák úplné ťululum. Ale výrobci a prodejci endiaronu a zvracících pytlíků z takových snímků musí mít rádost. (14.09.2010)

Susanne Bier je mistryně psychologických dramat. Po Otevřených srdcích mé srdce opět zaplavila emocemi, i když ne takovým způsobem jako u zmíněného čistě dánského filmu snímaného ruční kamerou. Už jen hereckým obsazením nemůže dýchnout na diváka dánská syrovost, nýbrž dobře známá hoolywoodskost. Přesto se Susanne BIer podařilo natočit mistrné drama v pomalém tempu, které ovšem v žádném případě nenudí. David Duchovny je supersympatický, ačkoli příliš mnoho prostoru nedostal, Hale Berry je nesnesitelně protivná, což byl patrně scénáristický záměr a Benicio del Toro je nadpozemsky skvělý. Navzdory všem hercům par excellence bych přívítal návrat k Madsu Mikelsenovi a spol. (13.11.2008)

Zaujímavá dráma s výbornými hereckými výkonmi. Najmä Benicio predvádza strhujúci výkon. Nezaostáva ani Halle, jej herectvo však asi nesadne každému - ak sa vám nepáčila v Plese príšer, pravdepodobne sa vám nebude páčiť ani tu, lebo tá rola je trochu podobná...(mne však sadla). Nerád by som opomenul ani Duchovneho, ktorý aj keď sa na plátne dlho neohreje, dokáže si získať vaše sympatie a jeho osud vám nebude ľahostajný. Film má pár silných scén, ale na druhej strane nič, čo by vás emočne rozsekalo. Ak by bolo horšie herecké obsadenie, pravdepodobne by sa z toho vykľul iba priemer, lenže Del Toro a Berry zachraňujú čo sa dá. Suma sumárum, ak je vám sympatický aspoň jeden z hlavnej trojky, môžete tomu dať šancu, ale nečakajte žiadnu extra originalitu. 70 % by tomuto filmu sedelo tak akurát. (25.04.2008)

V první polovině nenápadně vyhlížející film, který se však v druhé půlce takovým způsobem láme, že jsem hned zapomněl na nevýrazný začátek a začal jsem naplno vnímat emoční postoje a jednání jednotlivých postav, které nakonec propletly své osudy v nádherném závěru, který mi nahnal slzy do očí. Velkou zásluhu na tom má především Benicio Del Toro, jeho výborně napsaná role a jeho takřka životní herecký výkon. - Život jde dál. A pokud s ním nechceme ztratit kontakt, měli bychom jít s ním. (04.10.2008)

Film, který by mohl být učebnicovým příkladem toho, jak se dělá drama. Totiž, kdo už pár opravdu silných dramat viděl, tak pro něj nebude v tomto filmu žádné překvapení, vše jede podle zažitých (ale funkčních, nutno dodat) kolejí. To je věc, kterou u jiných filmových žánrů (komedií, například) nesnáším. Ale u Things We Lost in the Fire mi to nejenže nevadilo, ale žral jsem každé slovo, které pronesli úžasná Halle Berry a démonický Benicio Del Toro. Minimálně tihle dva by si (alespoň) tu oscarovou nominaci zasloužili, protože oba byli famózní. Navíc ta práce s kamerou, ten cit pro detaily (snímání očí, úst, k tomu ta úžasná hudba) to jsou věci, které speciálně u dramat dokážu (i když jen jako laik) (d)ocenit. Dnes už víme, že Susanne Bier nemusí být nešťastná, že tento film nebyl nominován, když si to vynahradila v roce 2011 snímkem In a Better World (který si musím sehnat). A vy, co tu mluvíte o citovém vydírání a podobně… copak tohle nedělají všechna dramata? Některá to možná dělají méně okázale, ale dělají to. Mně jenom přijde, že někteří lidé na tomhle chtějí zoufale moc najít chyby… ale to je jen můj názor. 100 %. P. S. Někdo by měl Halle říct, ať přestane pít ten nápoj mládí, už to (fakt, že nestárne) začíná být moc nápadné… :-) (30.06.2011)