Vášeň a cit

Naprosto čisté, dojemné, přirozené... Chvíli sem se jen tak pousmívala, jindy mi to přišlo opravdu smutné, plné emocí. Jindy hrozně dokonalé, jak je to výstižně napsané, takže sem se pokoušela se do toho vcítit... Protože si myslím, že to bylo vážně dobře zahrané. Jak bych to řekla, bylo to prostě AUSTENOVSKÉ a rozhodně mě to nezklamalo ! (18.11.2008)

Jsem si plně vědom, že se svým hodnocením stavím do opozice, leč vůbec mě to netíží. Zkrátka a dobře zde hrálo roli mnoho aspektů, které nakonec vedly k velmi příjemnému filmovému zážitku, který si velmi rád v budoucnu dopřeji opakovaně. Prvním velkým plusem byl fakt, že jsem snímek shlédl v původním znění, což dalo vyniknout skvělému, uhrančivému a charismatickému herectví Jamese McAvoye, které pro mě činí celý snímek nezapomenutelným. Opět zafungovala ona magická formulka, že film, kde se v titulcích objeví Jamesovo jméno, mě zkrátka nemůže zklamat... Anne Hathaway sice svému mužskému protějšku zdaleka nestačí, ovšem za žádný rušivý element bych ji nepovažoval, platí u ní známé „sejde z očí, sejde z mysli". Dále mi velmi imponuje Anglie přelomu 18. a 19. století, jak ji ve svých knihách popisuje Jane Austenová, okouzlila mě zejména dokonalá "Pýcha a předsudek" Joea Wrighta. Nemalou zásluhu nese hudba Adriana Johnstona (zprvu nenápadná, ovšem při samostatném poslechu věru okouzlující, věřte...) a závěrečné vyústění snímku. Byl jsem skutečně velmi příjemně překvapen... P.S. Nakonec se ukázalo, že "Vášeň a cit" se pro mne stala správnou dávkou emocí (na rozdíl od soap oper na Primě :-)) a já přidávám pátou hvězdičku... (04.01.2009)

Je to doják prvoplánovaně těžící z momentální značné obliby Jane Austen, ale nemůžu si pomoct, mám z toho ještě dnes (3 dny po zhlédnutí) takový blažený pocit. Když jsem se na snímek začala dívat, čekala jsem šílenou hrůzu - po přečtení všech zdejších komentářů. Anne Hathaway mi to od začátku všechno potvrzovala - nemůžu si pomoct, ale její ztvárnění mi přišlo jako výsměch Austen. I co se týče vzhledu - nedívala jsem se na slavnou spisovatelku, ale pořád jen na herečku Anne, kterou v tom filmu oslovovali Jane. Pak mě zarážely určité dialogy, reálie atd., které by v 19. století nebyly možné (i v porovnání s průkopnickými texty Jane...); byly to sice detaily, ale hodně ovlivňovaly celý průběh + konečný dojem. A úplně nejhorší byl rychlý přerod role Jamese McAvoye z muže do větru v muže oddaně milujícího. Strašně moc tam chybělo vybarvení psychologie postav (nejen jeho), tady ten přerod mě na dobrou chvíli totálně vytrhl z děje, působil přesmíru uměle. Nedokážu Vám tady teď vysvětlit proč se mi ten film ale nakonec líbil. Možná je to právě díky odzbrojujícímu Jamesi McAvoyovi, možná kvůli nádhernému obrazovému ztvárnění, možná kvůli působivě žalostnému konci... Ten film je přesným příkladem toho, kdy srdce plesá, ale hlava zůstává pevně přikovaná k zemi... (07.04.2008)

Tak nějak jsem doufal, že by film o Jane Austenové nemusel nutně být takový, jako jsou její knížky. A s tím, že někde musela čerpat inspiraci jsem samozřejmě počítal. Takhle to ale po shlédnutí tohoto filmu vyznělo, jak kdyby byla Jane absolutně nevýrazná husopaska, kterou ze spárů šedi, nudy a britské útlocitnosti vymanil udatný junák James McAvoy, který se nebránil vzpupným myšlenkám a tudíž se z Jane snažil udělat děvku. Marně. Jane Austen bude totiž vždycky světice. A plus k tomu je fakt, že Anne Hathaway ji příště už nesmí nikdy hrát. (09.01.2017)

Pokud jsem kdysi v minulosti četla historické romány, tak James McAvoy je oním mužem mých snů. Absolutně zapadal do této role, neumím si představit nikoho lepšího. Jeho oči prozradily všechno, nebyla třeba slova. To je to málo, co od herce v této roli očekávám. Avšak s Anne jsem měla velký problém. Ona tady nesedí.. má moc moderní výraz a vzhled. A přitom by to měla být ona, od které bych čerpala všechny ty emoce. Konec mě neuspokojil.. takové poselství jaké už jednou dalo dílo Čekání na Godota má trpkou příchuť. Viz spoiler - Jane ani její sestra se nikdy neprovdaly... (05.06.2013)