Dobrodružství

Velmi dobrý film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Jeho hlavní předností je pro mě úchvatný zjev mé velké oblíbenkyně M. Vitti - z každého záběru na ni jdu do mdlob. Přijde mi zajímavé, že mě na tomto filmu zas tak nezaujala obrazová stránka, jak bych u takové černobílé klasiky čekal, ale spíše dialogy. Příklad za všechny: Anna: "Sandro... Měsíc je příliš dlouhá doba. Zvykla jsem si být bez tebe." Sandro: "To je jen běžná sklíčenost. To tě brzy přejde." Anna: "Tentokrát jsem to pocítila ještě víc." Sandro: "Pak to tedy potrvá trochu déle, než tě to přejde." Anna: "Já si ale myslím, že bychom si o tom měli promluvit. Nebo jsi přesvědčen, že i my dva si nedokážeme vzájemně porozumět?" Sandro: "Budeme mít dost času si povídat. Až se vezmeme. Budeme na to mít celý život. "Anna: "Za takovýchto okolností by sňatek neměl žádný význam. Nepřipadá ti, že už se chováme, jako bychom byli svoji? Nežijí snad Giulia a Corrado, jako kdyby byli svoji?" Sandro: "Proč o tom musíme mluvit tady a hádat se? Věř mi, Anno, slova jsou čím dál tím méně potřebná, vytvářejí nedorozumění. Starám se o tebe, Anno, není ti to dost?" Anna: "Ne. Není mi to dost, Ráda bych byla nějaký čas sama." Sandro: "Ale kdybys jen řekla, že jeden měsíc..." Anna: "Být sama déle: dva měsíce, rok, tři roky! Vím, je to absurdní. Jsem zmatená. Myšlenka, že tě ztratím, mě dohání k šílenství... a přesto... Už to necítím tak jako dřív." Sandro: "A co včera u mě, to jsi taky nic necítila?" Anna: "Vždycky musíš všechno zlehčovat."... Plný počet hvězd nakonec nedám proto, že se mi pozdější Antonioniho filmy přece jen líbí víc. Navíc mě nebavil Gabriele Ferzetti - mám pocit, že i kdybych se na jeho tvář díval věčnost, nedokázal bych si ji zapamatovat, tak fádní rysy ten herec má. Jeho dokonale bezvýrazný zjev je natolik zaměnitelný, že kdybych ho ještě někdy viděl v jiném filmu, zaručeně ho nepoznám. Krom toho mám pocit, že jsem snad neviděl jiný film, v němž by tolikrát zaznělo slovo "proč" - ačkoli jinak italštinu bezvýhradně zbožňuji, zde už mi to jejich věčné "perché" lezlo krkem, všichni ho omílají dokola a dokola jako malé děti (ve filmu zazní celkem 70x). Nějaké to shrnutí na konec: samozřejmě to není film pro každého (člověk odkojený modermí bezduchou produkcí, který je líný u filmů přemýšlet a není schopný se na ně soustředit, musí skoro jistě prozívat tento film jako příšernou nudu, kde se vůbec nic neděje), ale zrovna u tohoto filmu mi to přijde zbytečné zdůrazňovat, protože tak nějak automaticky čekám, že si ho pustí hlavně ten, kdo už předem ví, co má čekat, a pro koho nejsou staré černobílé filmy na překážku - vydrží-li takový člověk těch skoro 2,5 hodiny dokoukat do konce, dočká se zasloužené odměny - neobyčejně působivého závěru. Dostat finální scénu z hlavy bude trvat velmi, velmi dlouho... (30.08.2015)

0/10 Podle me by se tento film mel jmenovat Utrpeni, protoze by pak presne vystihoval divakuv pocit pri jeho sledovani. Kdyz Antonioni, tak jedine v anglictine - ehm, teda presneji v americkem obdobi - toto fakt nejde, uz po prvnich deseti minutach jsem to musel vypnout a jit spat. Pak jsem tomu dal dalsi sanci, ale po dalsich deseti minutach se situace opakovala. A pak jeste dvakrat - takze priznavam: nevidel jsem to cele a jsem na to patricne hrdy. (02.11.2009)

Když odhlídneme od naprosto fantastickýho zpracování, např. co záběr, to krásná černobílá fotografie, zajímavej hudební doprovod, opravdu skvělej výkon Moniky Vitti, tak zde máme vlastně takovou filosofickou filmovou esej, řekl bych že ovlivněnou existencialismem a nastupujícím postmodernismem (možná, že určitý postmodernistický pohledy pomáhal Antonioni i formovat), ovšem existencialismem jinýho typu než třeba Sartrova, ten by byl příliš intelektuální. O Antonionim se sice říká, že to byl racionalista, ale podle mě mu jde hodně o emoce (nakonec byl to přece jen Ital), ukazuje důležitost emocí, důležitost pozitivních emocí, který by byly východiskem z odcizení, v němž se nachází jeho hrdinové, v tomto případě Claudia (M. Vitti). A dále nádherně zkoumá ženu, rozumí jí a jeho ženy jsou vždy stvoření emocí plná a po emocích toužící. Dobrodružství je kritikou, kritikou společnosti, smetánky, pohledu mužů na ženy, falešnosti, mělkosti, ale zároveň je výzvou k opaku tohoto všeho. (29.08.2007)

Je to zvláštní, ale existuje země, jejíž filmy se mi ani trochu nelíbí. Ano, je to Itálie. Samozřejmě, že občas se najde výjimka (Život je krásný, Cabiriiny noci), ale jinak nemám rád Felliniho, Rosselliniho, Viscontiho. A ani Antonioniho. Jeho filmy s Dobrodružstvím v čele představují opak toho, co mám rád. Jsou rozvleklé, pomalé, o ničem. Nechápu je. Nebaví mě. Neumím se vžít do postav. Nechápu proč říkají to, co říkají a proč se chovají tak nepřirozeně. Kam zmizela Anna? Nevím a nezajímá mě to. Považuju se za náročného diváka a mám rád art filmy. Například u Bergmana slintám blahem. Tohle mě ale úplně minulo. (09.01.2009)

Když jsem ještě mlád viděl L'Avventuru poprvé, mrzelo mě, že ta hezká dívka, které jsem myslel že bude patřit hlavní role, znenadání z filmu zmizí a už se neobjeví. Když se na ni dívám dneska, vůbec nechápu svůj tehdejší vkus - nehezká, zmalovaná husa s výraznými negroidně-mongoloidními rysy. Jsem rád, že je rychle pryč. To je asi to nejpodstatnější, čím se mi tenhle film zapsal do paměti, vzhledem ke své dobové proslulosti mi přijde hodně slabý. Oproti o rok mladšímu La notte mě vůbec ničím neoslovil, necítím z něj žádnou krásnou melancholii, žádnou existenciální hloubku, jen užvaněnou nudu. Může za to jak podivný scénář, tak i slabí nebo nezajímaví herci, třeba chlap, který hraje Sandra, je naprosto otřesný. A nenadchla mě ani afektovaná Monica Vitti. No a na Sicílii i Liparech už jsem byl několikrát a všechny filmové lokace viděl barevně a naživo, takže fakt nevidím důvod, proč bych si měl L'avventuru ještě někdy v životě pustit. (31.01.2015)