Dobrodružství

Vrcholné Antonioniho dílo, jež pokládám za stěžejní bod jeho legendární tetralogie citů a v mnoha ohledech také za jeho nejzásadnější a nejvíce strhující film (přesto, že status kultovní a rovněž nejpřístupnější si většinově vydobyla a dodnes úspěšně drží - zaslouženě - jeho pozdější Zvětšenina), a to i navzdory pomalému tempu, narativní nesoudržnosti i iracionálním proměnám charakterů postav (Sandro se znenadání začne ve vztahu k Anně chovat jako svině - Claudia přebírá úlohu Anny - hledají ještě vůbec Annu?). Antonioni v paralele k Felliniho Sladkému životu vypráví de facto o identických věcech (vnitřní vyprahlost a amorální počínání vyšší společnosti a úloha jedince v jejich budování), jen s tím rozdílem, že na rozdíl od Felliniho se nebojí ponořit se z pozice komentátora do aktivního pohledu přímého účastníka citového dění, jež se pro Antonioniho napříč celou jeho tvorbou stává jakýmsi poznávacím znakem specifickým pro poetiku jeho vyprávění. Monica Vitti a Gabrielle Ferzetti v Dobrodružství hrají nejvyšší ligu svých kariér. Jestli nějaké snímky položily základy modernistického přístupu k filmové řeči, pak je Dobrodružství rozhodně mezi nimi. (05.10.2023)

Je to zvláštní, ale existuje země, jejíž filmy se mi ani trochu nelíbí. Ano, je to Itálie. Samozřejmě, že občas se najde výjimka (Život je krásný, Cabiriiny noci), ale jinak nemám rád Felliniho, Rosselliniho, Viscontiho. A ani Antonioniho. Jeho filmy s Dobrodružstvím v čele představují opak toho, co mám rád. Jsou rozvleklé, pomalé, o ničem. Nechápu je. Nebaví mě. Neumím se vžít do postav. Nechápu proč říkají to, co říkají a proč se chovají tak nepřirozeně. Kam zmizela Anna? Nevím a nezajímá mě to. Považuju se za náročného diváka a mám rád art filmy. Například u Bergmana slintám blahem. Tohle mě ale úplně minulo. (09.01.2009)

Divácky velmi přístupný film, který ukazuje prázdnotu blahobytu ve vyšší společnosti. Film pomalu plyne v nádherných černobílých obrazech ať už v exteriérech nebo interiérech. Děj vlastně ani není tak důležitý, v podstatě je to skoro bezdějový film, a přesto se Antonionimu podařil bravurní kousek, a to udržet divákovu pozornost po celých téměř 150 minut,což je obdivuhodné. (17.03.2009)

Když jsem ještě mlád viděl L'Avventuru poprvé, mrzelo mě, že ta hezká dívka, které jsem myslel že bude patřit hlavní role, znenadání z filmu zmizí a už se neobjeví. Když se na ni dívám dneska, vůbec nechápu svůj tehdejší vkus - nehezká, zmalovaná husa s výraznými negroidně-mongoloidními rysy. Jsem rád, že je rychle pryč. To je asi to nejpodstatnější, čím se mi tenhle film zapsal do paměti, vzhledem ke své dobové proslulosti mi přijde hodně slabý. Oproti o rok mladšímu La notte mě vůbec ničím neoslovil, necítím z něj žádnou krásnou melancholii, žádnou existenciální hloubku, jen užvaněnou nudu. Může za to jak podivný scénář, tak i slabí nebo nezajímaví herci, třeba chlap, který hraje Sandra, je naprosto otřesný. A nenadchla mě ani afektovaná Monica Vitti. No a na Sicílii i Liparech už jsem byl několikrát a všechny filmové lokace viděl barevně a naživo, takže fakt nevidím důvod, proč bych si měl L'avventuru ještě někdy v životě pustit. (31.01.2015)

Výjevy ze zpustlých životů v úmorné avantýře těžce exaltované pipiny a unylého donchuána, za nesourodých blábolů k netušeným hnutím mysli v přeexponovaných pózách, jsem navzdory pečlivě promyšleným obrazovým kompozicím (až na lajdácký skript) byla dohnána k syndromu neklidných nohou, což se mi stává tak u jednoho filmu z tisíce a nikomu, krom poroty v Cannes 60´ a redakci časopisu Empire, to nepřeju. (06.07.2015)