Pohled do očí

Je to sice slabých 5*, protože jsem čekal poněkud silnější konec, ale jinak jsem spokojený. Takhle psychologický film jsem neviděl už sakra dlouho. Většinou jsem spíš měl "štěstí" na ty filmy, které se za psychologické vydávají, ale ve skutečnosti jimi vůbec nejsou. Zde se vlastně celý film rozebírají postavy, přičemž o každé víme přesně všechno to, co bychom vědět měli a díky tomu všechny působí životně, uvěřitelně a někam se vyvíjí. Má to podmanivou atmosféru, skvělou kameru a herecké výkony (i když někteří by mohli být charismatičtější), je v tom nejedna chytrá myšlenka a funguje to přesně tak, jak má, tudíž já jsem spokojený. A to si to vystačilo s tak krátkou stopáží, přičemž psychologie všech postav tu jde skutečně do hloubky! To se vidí skutečně málokdy a kam se na to hrabou ty rádobypsychologické filmy typu Stoker, Slon nebo Neon Demon... Vlastně mi to svým pečlivým důrazem na psychologii postav poněkud připomnělo Auroru (tu Rumunskou, tříhodinovou), ale zatímco tady je to diváčtější a dostaneme většinu věcí rovnou "naservírovaných", v Auroře musí člověk tu psychologii vnímat především z obrazu, chování postav a jejich mimiky. Tak jako tak se mi Pohled do očí líbil a opět děkuju Film Europe, že to pustili do televize (tentokrát mám na mysli z archivu) a taky děkuju tátovi, že mi to vlastně objevil, stálo to za to. Slabých 5* (30.10.2020)

Poměrně neznámý snímek kombinující milostný a poetický přednes s výrobní tématikou, který by se dal označit jako opatrný přechod do tzv. nové vlny v 60. letech. Komediální živelnost šla stranou a spíše se vsázelo na umělecký přednes a poklidnou atmosféru. Příběh není nezajímavý, samozřejmě s ohledem na svou dobu, ale na poetickou atmosféru je potřeba si co nejdříve zvyknout. Dnes už nikdo neví, čemu se říkalo umístěnka. Snímek něco takového připomene. Netýkalo se to pouze mladých lidí, jak by si někdo mohl myslet, ale i těch starších. Šlo samozřejmě o přeložení a něco takového odmítnout nebylo jen tak. Finta, jak se z toho vyvléct, samozřejmě byla a jaká už pojednává tento příběh, kde je v rámci ideologie, jako obvykle, do patřičné problematiky zahrnuto daleko více věcí. Finále příběhu tedy v žádném případě nemůže překvapit, čímž je timto moralizační opět naplněn. Snímek je tedy určen především pro náročného diváka, který rozumí aspektu dané tvorby. Ostatní se budou nudit. (25.09.2020)

Takový malý velký film. Na oko, na první pohled, pojednává o všedních každodenních věcech, ale tady je třeba sledovat podpovrchová hnutí, myšlenky, cíle a pocity jednotlivých postav. Protože každá z nich je zcela životná, plná uvěřitelných protikladů i kladů, zmatku, nedůvěry v sama i hledání sebe sama. Zkrátka niterné psychologické drama na nejvyšší úrovni. Celkově je hlavním tématem filmu pohodlný život (po válce) versus povinnosti člověka vůči společnosti a vůči sobě. Je lepší být někde zašitý a užívat si pohodlí, nebo by měl jít člověk dál, za tím, k čemu má talent nebo schopnosti, i když už není tak exponovaná doba, jakou byla válka. Dokonalý je dialog ke konci filmu, kde jedna z postav přiznává, že kolektivně by se odbojářům dovedl podívat do očí - ale za sebe samotného ne. Ostatně, skvělé dialogy jsou v tomto filmu nečekanou normou - nejde o plytké žvanění jako u nových českých pseudo dramat, ale má to hloubku, myšlenku, a přitom jsou nenucené, jako když je vyprávějí skutečné postavy. To dnes umí málokdo. Některé věty jsou dokonce dokonalé, třeba "My jsme vůbec divná generace. Měli jsme toho kolem dvaceti rádi tolik, že teď už nemáme rádi nic. Ani sami sebe." Ale dovede v dialogu i odlehčit situaci ("Zraje vám knoflík.") Film si vyhrál i s detaily jak v obraze (zkřížené nohy esesáka, bouchání kyticí o nohy, sundané střevíčky a mnohé další), tak třeba ve zvuku - klapot střevíčků při pěší cestě domů Prahou; dokonalá scéna, kdy novinář ladí rádio a na jedné stanici hrají starou německou klasiku, a na druhé soudobý dixieland; a ještě dokonalejší při první cestě po Karlově mostě, kde mezi dvěma postavami probíhá důležitý dialog, ale v pozadí začnou znít zvony - a kdo bude počítat, zjistí, že je půlnoc. Vynikající herecké výkony, kdy herci hodně hrají mimikou obličeje, to už jsem dlouho neviděl. A v neposlední řadě mne uchvátila Praha, jaká dnes není - obyčejná úřednice tehdy mohla na dnes luxusní Kampě, všude samá bistra, na Hlavním nádraží ještě legendární nádražka, kterou i já jako študák ještě pamatuji (vida, tak Staropramen tam tehdy čepovali :-)), pater nostery, přehledné ulice bez zaparkovaných aut, noční ulice bez opilých a pořvávajících německý turistů... a tak. Skvělá celková, taková zadumaná, atmosféra filmu. Ten film by se dalo říct, se vlastně věnuje všedním věcem, ale je to jen klam, jde o velké věci, jen je třeba sledovat pozorně tu hru na to, co se děje. Ve výsledku nepřijde sice žádné velkolepé odhalení, žádné až ta velké moudro, ale možná pomůže některým lidem si uvědomit, že v nich dříme nějaký talent, ale oni jsou líní na něm makat a něco s ním dělat, a místo toho raději dají přednost pohodlné zahálce. (16.09.2020)

Polozapomenutý autorský film Oldřicha Daňka, který vznikl podle jeho vlastní divadelní hry. Ta byla v době svého uvedení v Realistickém divadle (1959) velmi populární. Obsazení, potažmo herecké výkony v tomto filmovém zpracování jsou výborné, přesto mi jistá tendenčnost snímku nedovolí hnout se přes 3 hvězdy. Ovšem pohled do očí Jiřiny Jiráskové je za 5 hvězd. (08.06.2016)

„Všechno se to tak nějak zamotalo…“ Celý tento film začal tak nějak jako typický Daňkův film, tedy jiskrným dialogem Jiřiny Jiráskové s Josefem Langmilerem a pokračoval dalším, v němž dotyčné tentokrát moc hezky sekundoval charismatický Ladislav Chudík. Ale pak se to asi vskutku nějak zamotalo a přišla „pitomá noc“. Bývalý manžel hlavní hrdinky z toho vyjde coby zatčený za defraudaci, a ona možná pod vlivem této vypjaté situace, možná pod vlivem moralistické otázky od vyšetřovatele/generála začne, tak trochu v duchu socialistické morálky, přehodnocovat svůj život. Naštěstí to vše včas skončí pohledem do překrásných očí Jiřiny Jiráskové. (06.05.2022)