Adolf Eichmann

V máji 1945 bola tretia ríša porazená a Spojenci začali stíhať nacistických zločincov, ale o Adolfovi Eichmannovi a jeho úlohe v hromadnej likvidácii Židov sa takmer nič nevedelo. Veď nebol v zozname vojnových zločincov v Norimberskom procesu. Jeho meno sa začalo častejšie skloňovať až po výsluchu jeho podriadeného Dietera Wislicenyho v novembri 1945 (poradca pre židovské otázky na Slovensku, organizoval deportáciu 60 tisíc slovenských Židov a 4.5.1948 v Bratislave odsúdený k smrti). Až do roku 1948 po ňom nepátrali ani lovci nacistov, dokonca ani Simon Wiesenthal (ten o ňom nikdy nepočul). Na jeho existenciu upozornili až americké spravodajské služby (CIC). Obersturmbannführer (podplukovník) Otto Adolf Eichmann v máji 1945 sa ukryl do Álp v Rakúsku do mestečka Altaussee. Prevliekol sa do uniformy luftwaffe zmenil identitu na slobodníka Bartha a vybral sa do Nemecka. Neďaleko Ulmu ho zadržala americká vojenská hliadka, vystriedal niekoľko zajateckých táborov a nakoniec ako Otto Henninger bol Američanmi prepustený. Dva roky (1947-1949) pracoval ako drevorubač v blízkosti Brém, potom choval sliepky a na začiatku roku 1950 ho oslovili príslušníci tajnej organizácie Odessa zaobstarali mu falošný pas na meno Riccardo Klement a vízum do Argentíny a odoslali do Talianska, tu 17.6.1950 nastúpil na parník Giovanni a do Buenos Aires doplával 14.7.1950. Tu bola veľmi silná predvojnová nemecká komunita a tí sa potom o vojnových zločincov už postarali. Nastúpil do zamestnania v stavebnej spoločnosti CAPRI v severozápadnej časti Argentíny v provincii Tucumán (spoločnosť vlastnil nemecký podnikateľ Horst Carlos Fuldner a zaoberala sa výstavbou vodných elektrárni). Jeho úlohou bolo meranie prietokov riek v danom regióne. V roku 1952 prišla za nim aj manželka s deťmi. A keďže deti si na neho už nepamätali bol pre nich strýko Riccardo a deti sa volali Eichmannovi. V roku 1953 prišiel o prácu, rodina sa presťahovala do Buenos Aires štvrť Olivos ulica Chacabuco kde si otvoril práčovňu, potom obchod s látkami, predával hygienické zariadenia, choval králikov a nakoniec nastúpil na jar 1959 ako mechanik a zvárač do Mercedes Benz. A keďže sa Klement (Eichmann) svojou minulosťou vôbec netajil došli informácie o jeho pobyte až do Mossadu. Jeho šéf Isser Harel poslal v roku 1958 v krátkom časovom slede dvoch agentov. Obaja však po povrchnom pátraní dospeli k záveru, že v takom zapadákove (myslené štvrť Olivos) nemôže tak vysoko postavený nacista bývať. Riaditeľ prípad uzavrel a odložil ad acta. Ďalšie podrobnosti z archívu po jeho otvorení po 70 rokoch u filmu Operation Finale. (16.01.2019)

Točit takové příběhy je samozřejmě v pořádku, ale tohle šlo opravdu natočit lépe. Když se film věnuje tomu, čemu má, tedy Adolfu Eichmannovi ve výživném podání specialisty na nacisty Thomase Kretschmanna, je skvělý, zajímavý a jako životopis funkční. Jenomže on se mu věnuje tak nějak až ve druhém plánu, a to, co řeší především, tedy nikoho nezajímá, a mně taky ne. Je to natočené dobře, ale zbytečně řeší nesmysly. Ty čtyři hvězdy tomu dám, ale jsou to ty úplně nejslabší, které vůbec dát můžu. A přitom je to škoda. (24.01.2020)

Celé je to ke škodě věci velice roztříštěné. Jako by se tvůrci mezi sebou nebyli schopni dohodnout, zda chtějí sledovat Eichmannovo nitro pokryté kůží z důvěry v Hitlera a rozkazy nadřízených, anebo trápení vyslýchajícího izraelského důstojníka. Obojí by asi samo o sobě mohlo být zajímavé, ale takhle dohromady je to trošku maglajz. (25.12.2009)

Tváří v tvář vykonavateli zla. Dokonalý příklad chladnokrevné, mrazivé, lstivé a vychytrale prolhané podoby osobnosti. Člověka, který na povrch působí, že je tvrdý jako kámen. Vystupuje krutě, nepřístupně a neporazitelně, ale uvnitř je zbabělcem, slabochem a neuvěřitelně malým člověkem se svým vlastním strachem a nočními můrami. Při určitých záběrech kamery na Eichmanna, při pohledu na jeho šílenou a přitom tak klidnou tvář, na jeho nepřítomné oči za velkými brýlemi, mi připadal podobově srovnatelný s fotkami ruského kanibala, přezdívaného "The Rostov Ripper" Andreje Chikatila. Thomas Kretschmann musel být v minulém životě mužem pochodujícím v holínkách, oblečeným v uniformě a zvedajícím pravici. Jinak si nedovedu vysvětlit jeho časté, a tak strhující herecké ztvárnění pohlavárů Třetí říše. Troy Garity skvěle ztvárnil vyšetřovatele, jemuž při postupných návštěvách "šéfa" konečného řešení, zůstaly jen neuvěřitelně prázdné oči. Není možné, aby se člověk setkal s různými formami zla a jakési geniální šílenosti, aniž by tím nebyl jakkoli poznamenán. Je to snad jakási zvrácená fascinace smíšená s odporem, která přitahuje člověka ke zlu, jeho formám a nekonečné prázdnotě. Podobným příkladem byť snímky 8 mm, Mlčení jehňátek a Půlnoční vlak. Film mi svým specifickým barevným nádechem a celkovým zpracováním příběhu, připomínal podobně zaměřeného Vraha od Green River. "Ukázal nám naši velikost tak, jako nikdy předtím", "Setkal jsem se s ním během státní návštěvy Palestiny, ale nebyli jsme si blízcí, on obdivoval Hitlera, ne mně", "Ten člověk nás rozdělil, úplně ti vzal duši..." (21.12.2009)

"Vůdce byl zrcadlo nastavené velkoněmecké říši. Milovali jsme ho, protože díky němu jsme mohli najednou všichni spatřit svoji velikost tak, jako nikdy předtím." Nebýt toho zatraceně divného konce, který akorát tak navodí atmosféru plnou nepochopení a odporu byla bych dala 4/5. Adolf Eichmann byl skutečně - jak sám řekl - jedním kolečkem v tom hrozivém soukolí, ale kolečkem, které šlapalo na plné obrátky a žádný z rozkazů nenechalo náhodě. Dostala mě scéna kdy si s židovskou "spřízněnou duší" jako předehru říkají čísla mrtvých židovských občanů...či když zastřelil mimino. Chápu proces s ním jako zadostiučinění, které bylo nevyhnutelné. Ve společnosti normálních lidí nemůže žít někdo, kdo povraždil a nebo nějak spolupracoval na vyvraždění tolika lidí - ani ve vězení jako takovém. Perfektní Troy Garity mi ukázal, že hrát umí. (02.02.2013)