Paranoid Park

Paranoid park je velmi nevinne vyzerajúci počin, ktorý má osobitný štýl rozprávania príbehu, niekedy sa mierne podobajúcom na scénaristické slučky Mementa, no a keby to nestačilo náročnému divákovi, tak sa stále ešte môže kochať atmosférou poctivo budovanou jednými z najkrajších "snových" scén aké som mal v poslednej dobe vidieť. Na tom má svoj levý podiel nazvučenie ako i hudba, neriadiace sa často synchronizáciou miesta a času. A vôbec nevadí obraz zaplnení pretty boys a girls na kolieskach, čoho som sa pri výbere trochu obával. Možno by to nakoniec Park nedotiahol až na plný počet hviezd, ale zážitok zasadiaci ma pevne do kresla so silou búrky myšlienok, ktorý zaiste režisér neplánoval, si jednoducho vyžiadal daň v podobe úplného sa odovzdaniu plátnu vystavujúc červenú kartu otravným pochybnostiam a ťažkého údelu znudeného filmového kritika, ktorý niekedy až príliš často zastiera náš zrak, pred možnými pôžitkami. Tak a nebol by som to ja aby som sa s vami o tú moju epizódku, ktzorá čo to vypovedá o stave mojej pochrámanej mysle, nepodelil. Zažili ste niekedy to naozaj pravé dejavu? Ak áno, tak určite viete aké prekvapivé môže byť jeho vynorenie sa z tmy podvedomia. A tak práve keď príbeh začne odkrývať vraždu, driemiacu celý čas v pozadí, scéna inak možno pre okolie v kine pôsobiaca v slede vydarených záberov zrazu vo mne prebudila čisté poznanie, ako keby som sa napojil na univerzálny prúd vedomosti po ktorom tak túžia ľudia bažiaci po Nirváne. To čo som videl bol pocit simultánneho bytia raz na dvoch miestach. Jedna realita prítomnosti udupávaná spomienkou včerajšku. A na jazyku nekompromisná otázka, či som už neprekročil hranicu klinického psichyckého zdravia. Spomínam alebo vidím budúcnosť? Kotva reality na míle vzdialená od dna. Po tomto zážitku, s ktorým som sa radšej ani nepochválil spolusediacej kamoške, našiel som odvahu na vyjadrenie svojich pochybností o vlastnom bytí až po filme. A tu ma čakala odpoveď, ktorá ma vrátila späť k ľahkosti lineárneho bytia. Deň predtím na predstavení Tanga s komármi, na ktorom som sa zhodou okolností taktiež zúčastnil sa podarilo pri premietaní pomýliť si cievky s filmom a týmto nedopatrením sa kratučká scéna z Paranoid park vtrela na plátna, aby sa v mojom podvedomí zakopala v barikádach zábudlivosti a vyrútila sa vo vhodný čas do boja o pozornosť v labyrinte spomienok a vedomia.I takéto zážitky robia kino stále jedinečným miestom v každej duši filmového fanúšika. (03.03.2009)

Neviem ako to Van Sant robí, ale nejako sa mu darí vyrábať artovky, ktoré dokáž osloviť aj mňa. Možno preto, že dokáže hluchotu a bezdejovosť natočiť pútavou formou bez toho aby z nej bola cítiť kŕč. A to ja mám rád. Celkom depresívny ale rovnakou mierou citlivý a hlavne s chuťou natočený malý film. 9/10 (14.10.2016)

Film mě zanechal beze slov v tom špatném smyslu. I přes (počáteční) sympatie k hlavnímu hrdinovi jsem se nedokázala na story napojit, a to si o sobě myslím, že jsem vciťovač vcelku schopný. Tím pádem jsem si žádné traumátko neprožila a film mi spíš jen tak nějak protekl mezi prsty. V druhé polovině už mě bavil jenom výběr hudby. A zvuky vůbec byly celou dobu prima. (06.11.2013)

Zajímavá kamera a zajímavé pojetí. Celý příběh je vyprávěn hodně na přeskáčku, což by samo o sobě nemuselo znamenat vůbec nic špatného. Ovšem na mě to působilo tak, že jsem se v ději naprosto ztrácela a na začátku jsem vůbec neměla tušení o čem že by to mělo být ( když po 10 minutách na sebe žádné scény nenavazovaly)- možná to byl účel. Ale mělo to za následek, že po většinu filmu jsem se spíš nudila a říkala si, jestli se někdy aspon část z toho vysvětlí a jestli se tam někdy začne něco dít - což už asi účel nebyl. Chvíli před koncem jsem si začínala myslet, že do sebe všechno konečně zapadá a že jsem konečně film pochopila a jakkoli je zvláštní, že se mi z odstupem nezdá tak špatný. Ale poslední scény mě zase vrátily k domněnce, že to jde naprosto mimo mě. A tak to zůstalo i na konci. Asi jsem něco nepochopila, nebo mi to možná jenom nesedlo. Třeba jestli se na tenhle film podívám někdy znovu najdu to co jsem přehlédla, nebo mi začne dávat smysl, ale nevím jestli najdu odvahu se na to někdy podívat znovu. (16.07.2012)

Časově rozbouraná balada, která je pojatá jako cvičení v nadužívanosti zpomalených záběrů. Nic o to, je to pěkný materiál, ale nebýt toho snížení rychlosti, měl by film vůbec přes hodinu stopáže? I celé to prokládání skateboardovými kousky působí trochu samoúčelně a lehce tak nadhazuje téma, jestli námět filmu měl na celovečerní porci. Bez ohledu na tato podezření filmu přiznávám schopnost zaujmout sestavou přirozeného mládí (jen ty pohledy do kamery si děcka mohla odpustit) a citem pro předměstskou scénu. 60% (09.01.2009)