4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Nesnaží se záměrně a přehnaně šokovat, vše je tu podáno s nadhledem a jen tak jakoby mimochodem. I drsné scény a záběry z obrazovky promlouvají tichým, živoucím hláskem - nesnaží se srazit diváka do kolen, ale něco mu sdělit. Přitom z toho sálá nezměrný strach obou hlavních hrdinek, nejistota a neštěstí. Bezvadná ukázka toho, že na světě jsou (byly??) i horší věci, než nás momentálně každodenně trápí - člověk si kolikrát po skončení kvalitní drámy řekne, jak "dobře" se vlastně má... (05.06.2011)

Už po včerajšej „skúške dospelosti” som sľúbil, že si dám „pod zub” opätovne rumunského provokatéra Cristiana Mungiuho, a jeho kontroverzné : 4 mesiace, 3 týždne a 2 dni, kde už do najmenších detailov, viem, čo znamená tento názov, ktorý je sám o sebe, extrémny !!! Už brilantná, ručná kamera Olega Mutuho, ktorá je neustále v pätách „hlavnej hrdinke” Otílii, v Rumunsku pred rokom 1989, predznamenáva, že nepôjdem cez záhradu s krásnymi tulipánmi. Skôr som sa cítil, ako v nejakých zarastených močariskách, čiže nie je vôbec ťažké usúdiť, ako sa tu dotyčný cíti byť ? Vskutku, normálne radosť žiť ! Jej herecká predstaviteľka - Anamaria Marinca je aj veľmi pekná, ale to ide na samý, samučičký okraj, pretože na pekné veci, tu nie je čas, akurát na jednej z hotelových izieb budú prebiehať činy a skutky, ktoré nemožno vziať späť, a nie sa zaoberať prechádzkami zamilovaných párov, kde taký sa tu aj rysoval, s Otíliou na čele. Som v totálnom nemom úžase, aký výnimočný snímok sa v roku 2007 - nakrútil, a ja som ho doteraz ešte nevidel. Naozaj, pred rovnou dekádou, vznikli pozoruhodné filmové diela, kde jeden taký som konečne videl. A nikdy by som nepovedal, že sa budem venovať „nezaujímavým” filmom „zaostalých krajín” ... (29.10.2017)

Film podobně jako Estonský Klass surově zobrazuje jeden velice ožehavý problém mladých lidí, avšak na rozdíl od Klassu se 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny vydaly trochu jinou cestou. Jsou pomalejší, jak dějově, tak v délce záběrů, více ukecané a bez jakýchkoliv efektů, či hudby, ovšem co oceňuji nejvíc, jsou maximálně realistické a věrohodné. Díky slušné režii divák snadno pochopí celou situaci, vzklouzne do atmosféry a ani navzdory tomu, že se vlastně ve filmu toho TOLIK neděje, se nebude nudit. Jenže přesto mi zrovna tato bezdějovost některých záběrů trochu vadila, samozřejmě, že nevyžaduji nějakou akci a nemám nic proti "konverzačním" filmům, ale ono je přímo vidět, že například prvních 10 minut je ve filmu jen tak a nemá vůbec vliv na pozdější vývoj. Dále bych mohl ještě vzpomenout třeba na rozhovor mezi mužem provádějícím interupci a jeho matkou pozorovaný Otillou z auta. Taktéž postrádal hlubší význam... Ale to jsou jen detaily - 7/10 (15.04.2008)

Po estonské Třídě - Klass, zpracováním moderním filmu plném barevných filtrů, zrychlovaček, zpomalovaček a bleskových střihů, přišel pravý opak. V 4m3w2d je kamera často statická, běží minuty a minuty bez střihu - a herci stále mluví, chodí.. - líbilo se mi, když Otilia(?) šla přes most, po schodech dolů zmizela ze záběru a objevila se opět dole, nastupujíc do autobusu. Nebo dlouhá scéna narozeninové oslavy na jeden záběr.. možná právě to způsobilo, že mě tenhle konverzační film vtáhnul. Zde rozhodně neplatí, že konverzace = nuda, hutnost některých scén by se dala krájet. (01.07.2007)

Cinema verité v chladných artových kruzích. Snímek, který byť jediným záběrem a dialogem neuhybá před skutečností a nechává diváka s postavami vždy o trochu déle, než by si přál. A funguje to náramně dobře, i když za nesporně přínosným a silným námětem a myšlenkami z něho plynoucími nevidím mistrovské a nějak progresivní dílo, ale 'jen' osobitou milimetrovou filmařinu a přeci jen divácky přístupnější výtažek Bély Tarra. 80% (09.04.2020)