Světlušky v zahradě

Citlivě natočené drama, kterému k dokonalosti ale chyběla větší intenzivnost. Vždycky když si neznámý režisér vezme do parády takhle silné téma, a k tomu tolik hvězd, mám obavy, aby to nepodělal. Tentokrát měl ale scénář i režii Dennis Lee zjevně pevně v rukou. Ryan Reynolds tady dokazuje, že je film od filmu lepší, zbytek herců už jsou zavedené firmy, které jen tak nezklamou. Konec naštěstí taky nevyšuměl do prázdna, takže já jsem naprosto spokojená. (05.10.2008)

Ano JANORYBO, i já jsem po celou dobu průběhu filmu neustále řešil co je to tam za nové, mě opět neznámé postavy. Ten jasně nedefinovaný chuchvalec všemožných postav shodil mé hodnocení tohoto v globálu velmi inteligentního snímku na tři hvězdičky. Možná mám také dlouhé vedení a nebo si režisér nedal dostatek práce s jasným definováním a uvedením jednotlivých postav. Co se týká mého pocitu z filmu, můžu bez výčitek svědomí konstatovat, že po delší době jsem objevil výjimečně opět slušný film ze současné americké produkce, který má dokonce vkus i ducha. Nikoliv svatého :-) Jde o snímek, který se pokouší nalézt příčiny nedorozumění, neshod a nesvárů v rodinném prostředí. Jistě neobjevíte v tomto snímku nic převratného, co by nebylo všeobecně známo, ale shlédnutím možná zase získáte o trochu více představy, čeho by jste se ve svém životě měli vyvarovat. Zjistíte, co v rodině způsobuje despotismus jednoho z rodičů a jak velké následky si sebou nese ten, který pod despotickou rukou trpí. Není to jen syn, či jeho matka, ale vlastně celé okolí přísného otce. Myslím, že matka (Julia Roberts) by měla být mnohem razantnější vůči chování otce k synovi, než jak to vyznívá ve filmu. Ve filmu se to dá akceptovat, ale v životě bych takovou nevhodnou toleranci v žádném případě nedoporučoval. Mám teď na mysli scénu, kdy otec syna vysadil z auta v prudkém dešti a i s manželkou odjel. Řádná matka by svého syna neopustila a donutila by manžela zastavit. Vystoupila by a šla za synem. Tím, že vlastně nic neudělala, dala svému manželovi najevo, že se podrobuje jeho despotismu. Svým jednáním se matka dostává do stejně těžké psychické deprese jako její syn. Jen jejich společná vzpoura může být řešením. Zda se tak stane můžete vidět ve snímku "Světlušky v zahradě". (17.01.2010)

Další z mnoha nízkorozpočtových reminiscenčních rodinně psychologizujících filmů, v němž však hrají herecké hvězdy. Takže zde objevíme Julii Roberts, Willema Dafoea, Emily Watson, a pro fanoušky seriálu Heroes i představitelku nezničitelníé roztleskávačky. Herecké obsazení je hezké, i kamera se snaží kouzlit a vytvářet atmosféru. V ději se pohybujeme napřeskáčku - 70. léta, současnost, zpět a zase do současnosti. Paralelně tedy sledujeme, jak se na vývoji osobnosti může už od mládí podepsat despotický otec. A na druhou stranu vnadná a mladičká teta... A jak se to pak všechno zúročí a sčítá v dospělém věku, kdy je vztah všech poznamenán tragickou autonehodou. Všechno je to ale žel už mnohokrát viděné - všechny podobné filmy, a že jich v poslední době vzniká docela hodně, sázejí na nějakou tragickou událost v rodině, která rozvíří jakési stojaté vody minulosti a zasutých křivd. Ale když vidíte třeba film Domů na svátky, vidíte, že to jde i bez těch tragédií a mnohdy lépe. Celkově tedy snímek nepřináší kromě účasti slavných hvězd, jež zde - přišlo mi - trošičku přehrávaly, nic nového pod sluncem, ani nijak výjimečně zpracovaného. (25.06.2009)

Rodinné minidrama s napráskaným hereckým obsazením. Na můj vkus ale možná trochu suché a obyčejné. Pořád jsem doufal, že z té minulosti vyhrabou nějakého pořádného kostlivce, ale zas až tak moc se tam toho neudálo. Myslím, že by z toho šlo vytřískat mnohem víc. I tak ale film příjemně utekl, herci potěšili (hlavně po dlouhé době Emily Watson), ale jinak alespoň u mě docela průměr. 6/10 (18.10.2009)

Další z mnoha těch skvělých filmů, ke kterým jsem se dostal opět díky filmovému vkusu mé oblíbené uživatelky Fridecky, další pocitově velmi silné a myšlenkové hluboké dílo, právě takové na mne vždy niterně zapůsobí, vždyť co může člověka zasáhnout více, než náhlá, neočekávatelná a způsobem tak tragická smrt toho nejbližšího člověka v našem životě, smrt matky, jakoby se svět v ten moment pro všechny, co jí znali, měli rádi, zastavil a pozvolna se začal v jejich vzpomínka odvíjet ve zpětném chodu, přes okamžiky, které nás s ní spojovaly a ovlivnily, jako bychom si právě takovým myšlenkovým návratem chtěli prodloužit ten pocit spolubytí o další a další minuty, hodiny, dny, je to sice jen pocit, ale dokáže pomoci překonat tu náhle vzniklou prázdnotu, už nám bude navždy chybět a právě jen vzpomínání nám takového člověka uchová v naší každodenní přítomnosti, a tak je dějově utvářen pro nás diváky příběh manželů Taylorových, postupně se nám v jednotlivých krátkých návratech do minulosti jejich společného života odkrývá řada problematických momentů jejich komplikovaného vztahu, jejich ne zrovna harmonického spolužití, jakoby až ta smrt nastavila všem zrcadlo prozření, jakoby až potom si všichni uvědomili, jak mnoho a nevratně ve svých životech ztratili. A tak ani mě nezbývá, než se zamyslet nad trvalou platností jedné strohé věty, ano, o co se nestaráme, čeho si s láskou nehledíme, o to přicházíme, abychom až pak pochopili, jak právě to v našem životě moc znamenalo, jak nenahraditelnou hodnotou pro náš život to bylo. (12.08.2013)