L'eclisse
L'Eclipse
L'Eclisse
Zatmenie
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giovanni FuscoHrají:
Alain Delon, Monica Vitti, Francisco Rabal, Rossana Rory, Lilla Brignone, Louis Seigner, Cyrus Elias, Mirella Ricciardi, Theo EnnischObsahy(1)
Vittoria se rozešla s dlouholetým přítelem a navázala známost s mladým a dravým burzovním makléřem. Pozoruje ho, jak se vrhá do obchodování (scény z burzy patří k tomu nejlepšímu, co na dané téma ve filmu vzniklo), tráví s ním chvíle klidu. Ale v průběhu rozvíjejícího se vztahu si uvědomí svou citovou prázdnotu a oboustrannou neschopnost přiblížit se jeden druhému. Nitro hrdinů je prodloužením odcizeného okolí: industrializovaného velkoměsta, chamtivého burzovního prostředí, společenského klimatu, v němž city přestaly hrát roli. Antonioniho zajímá agresivní moderní svět v konfrontaci s nitrem citlivé mladé ženy, která strádá nedostatkem lásky, ale už ji nedokáže brát ani dávat. Bezpříběhový snímek o tom, kam industriální společnost posunula intimní vztahy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (74)
Film se mi zdá jakousi průpravou na Zvětšeninu.Co mu chybí hlavně, je drama, napětí. Příběh se prakticky neposouvá, hlavní hrdinka se jen tak nelogicky bloncá událostmi, které ji v životě potkávají, moc se jí nedá rozumět, protože zřejmě ani ona sama naprosto neví, co by měla chtít. A chybí-li příběh, nastupuje nuda. Zkrátka do Zvětšeniny ještě pár let chybělo. ()
Chladný a odcizující film, který si mě získal svou nepřístupností. I přes to, že se tváří jako "velké nabubřelé umělecké nic", má výpovědní hodnotu obřích rozměrů co do pocitů i myšlenky. Ohromná pomalost a táhlost snímku jen vystihuje fakt, že i tak jednoznačný cit jako lásku je v tomto (post)moderním a odlištěném světě velmi těžké prožít. Je to jako obraz, o kterém absolutně nevíte co říct, ale přesto vás v něčem fascinuje. Jak zachytit nezachytitelné? Nijak. A to přesně Antonioni zachytil... ()
Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně? ()
Co či koho vlastně Antonioni odcizil? Postavy sobě navzájem - a tím jen zdvojil jejich faktické odcizení ve světě? Je to tedy "umělecká kritika mravů prováděná zevnitř buržoazního světa: není v ní nic, co by mohlo zajímat nás marxisty," jak řekl Galvano Della Volpe? Určitě ano. Ale nejen to. Antonioni najednou s tím, jak sňal roušku z individualismu moderního člověka, vnesl do filmového světa i sílu obrazu a estetiky, která do té doby existovala jen ve 20. letech. Antonioni se zbavuje slov a vlezlosti konvenční filmové hudby a staví nás před filmové obrazy, které jsou stejně jako příliš krásná žena uhrančivé a zároveň svazující. Antonioni tedy divákovi odcizil i obrazy a zvuk - vyprahlá pustota Říma tak neznamená jen prázdnotu mezilidských vztahů, ale vyvolává v divákovi i chvění z cizosti něčeho, co je příliš dokonalé na to, aby se s tím mohl identifikovat: prázdné ulice zachycené v dokonalých černobílých kompozicích; ticho vylidněného města i ticho uprostřed davu... Na nejedné výstavě či reprodukci v časopise apod. se člověk setká s fotografiemi z filmů - a vždy, když jsem narazil na Monicu Vitti, bylo to samozřejmě v rámci tetralogie citů. Náhoda? Sotva: i tak již krásná herečka byla Antonioniho kamerou vynesena do takové výšky, že splynutí s jejím obrazem je nemožné, a tato nemožnost zneklidňující (ne náhodou figuruje na jedné z Exposure od B. Probst). Antonioni tedy dokázal a zároveň musel s tím, jak vysvobozoval moderní filmovou naraci (od "klasického" splývání narace a významu, podřízenosti výrazových prostředků artikulaci děje atp.), odcizit diváka a předmět jeho pohledu a jeho sluchu. A tím postavit diváka před cizost, která volá po novém uchopení. A tím otevřít dveře novému výtvarnému jazyku. ()
Galerie (47)
Zajímavosti (13)
- „Eclisse twist“, který hraje v pozadí úvodních titulků, zpívá Mina na hudbu Giovanniho Fusca a text „Ammonia“. Za tímto pseudonymem se skrývá režisér Michelangelo Antonioni. (classic)
- Film byl v roce 2018 zařazen do seznamu 100 nejlepších cizojazyčných filmů, který sestavilo 209 filmových kritiků ze 43 zemí. (classic)
- Natáčelo se v Itálii, konkrétně v Římě a Veroně. (Terva)
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
Hneď trebárs i po vzore »režisérskeho kniežaťa« L. Viscontiho, taktiež naprosto podobným spôsobom rovnako nadväzoval [a uvažoval!] i nemenej talentovaný, taliansky režisér M. Antonioni, keď povedzme, že tiež zrovna obsadil - vychádzajúcu, francúzsku hviezdu úplne najjasnejšej žiarivosti Alaina Delona, ale pokiaľ príde ešte na tohto mládenca rada, tak najprv sa musí vo vskutku plnej paráde predviesť mimoriadne atraktívna Viktória, ako po svojom ženskom citovom ponímaní naloží s náhle vzniknutou situáciou... • Spočívajúcou v tom prozaickom zmysle, že svojmu partnerovi Riccardovi, podarovala «pekné kopačky», a to nie teda iba kvôli tomu, aby si s nimi napríklad ihneď zahral akýsi majstrovský, futbalový zápas, kdesi na zelenastých, talianskych trávnikoch spolu so svojimi športovo nadanými kamarátmi, ale najskôr to vychádzalo len z toho prostého hľadiska, že ho akurátne, bohužiaľ, momentálne posiela rovno k vode; presne tak, rozchádza sa s ním, akoby sa ani príliš ne[za]chumelilo, pričom tomuto chlapcovi hodnú chvíľu potrvá, pokým sa s daným problémom napokon sám vyrovná, a tak práve vtedy už konečne spadá do úvahy i pomaličky prichádzajúci, mužský protagonista Piero, burzový maklér, ktorý by chcel byť istotne vhodnou náhradou za → o pár riadkov vyššie spomínaného nešťastníka Riccarda, ale totiž nič nie je zďaleka ani také vôbec jednoduché, ako by to na prvú dobrú mohlo vyzerať, že danému páru by mali vari plne automaticky zazvoniť svadobné fanfáry. • Záverečnou fázou mi toto titulné Zatmenie, normálne pripomenulo samotnú estetiku nemého filmu, alebo zase predtým bolo dianie naplnené až po samý okraj zvukovými ruchmi, veru, požehnane, a to predovšetkým z burzového prostredia, kedy mi akosi išla hlava strašne explodovať zo všetkých tých hyperaktívnych reakcií z pohľadu dynamicky zapojených postáv, ktoré nenormálne kričali o dušu, keďže sa to tu neustále točilo okolo peňazí, ale aj finančných strát; skrátka, autorovi sa túto pasáž podarilo zachytiť, až by som dokonca povedal, že dokumentárnym štýlom, ktorému určite ne[po]chýbala realistická atmosféra, ktorá by mohla osloviť podobne založených jedincov. • A našťastie niekde v strede sa aspoň konkrétny príbeh mierne ustálil, kedy sa pred mojim zrakom postupne rozprestieral i vášnivý vzťah medzi Viktóriou & Pierom, keď by som teraz maximálne podotkol sotva iba to, že nielen len jedna z prezentovaných strán, zrejme ani poriadne nevedela, ako naložiť s daným materiálom, z ktorého by sa mohlo kľudne niečo interesantné vybrúsiť do takých zaujímavých tvarov, aby boli obidve strany nanajvýš spokojnými. • V rámci celkového upresnenia, doplním, že sa v danej veci nakoniec nejednalo len o ukončenie „existenciálnej trilógie citov” [tituly: I. Dobrodružstvo, II. Noc, III. aktuálne recenzovaný titul], ale doplnenú o „tetralógiu”, nasledujúceho prírastku v podobe Červenej pustatiny s Monikou Vittiovou, ako ústrednou protagonistkou, ktorá v štyroch častiach po sebe [v Noci ale mala oveľa menej hereckého priestoru], po emocionálnej rovine stelesňovala trocha viac komplikované postavy, čo teda zvyčajne udržiavalo i dokonalú rovnováhu naprieč jednotlivými príbehmi, nie jednoduchými. • Opätovne sa vytvoril vysoko hodnotný, umelecký, autorský počin - a navyše najvhodnejším len pre to najnáročnejšie publikum, o akom bude čochvíľa počuť len z dobových archívov, pretože pozvoľna vymiera s náhradou vo vzhľade prichádzajúcich "násťročných", ako adekvátnou alternatívou za pamätníkov?! () (méně) (více)