Pasiáns

"Není přeci důležité co chcete, ale co můžete…..Toužit znamená trpět, nemohu přeci žít a netoužit...Život je velká naděje, která se nikdy nesplní" Podobně silnými myšlenkami je tento film doslova napěchován. Napěchován je film i i skvělými herci a to určitě nejen "ledově chladným" Rudolfem Hrušínským (který mi zde někdy připomínal svou hlavní roli ve Spalovači mrtvol). Mě rozhodně zaujali třeba Jana Brejchová či Eduard Cupák. Tohle filmové podobenství v situaci začínající normalizace v Československu myslím dosti jasně ukazuje, k jakému životním postoji nakonec většina lidí tehdy dospěla. Výrok "chybí ti snad něco, jídlo pití, muzika...Proč se strašit dopředu, zatím se nám nic neděje", je v tomto směru dosti výmluvný. Film tak končí poněkud paradoxně. Voda v kašně sice stoupá, přeživší lidé se však utěšují, že "umí plavat". A taky tím, že důležité přeci je, že žijeme a "bude nám líp, až se tu zabydlíme." Což je ale argumentace dosti nadčasová. (18.12.2017)

Impozantní výkony herců, kteří dokazují fakt, že si v sedmi vystačí pouze v uzavřených prostorách podzemního sklepení. Nalezneme tu všechny osobnosti a projdeme si s nimi proměnou nálad a hysterií. Detailně si prověříme úsloví, že kam nemůže čert, tam strčí ženu. Vzniklá situace do které se naši hrdinové dostali se dá interpretovat mnoha způsoby, dá se aplikovat na spoustu situací a historických období. Je už jen na vás, jak si s tím poradíte! Film rozhodně není pro každého! (15.11.2022)

Trochu mi vadil nijaký konec a některé peripetie nebyly domyšlené, ale celkově to má úžasnou atmosféru, ten strach a klaustrofobie by se daly krájet, navíc vynikající herecké výkony, zvláště pak ve chvílích, kdy jde o psychologické vykreslení změn v chování postav na základě podivné situace. Odkaz k tomu, že Československo zůstalo náhle zavřené ze všech stran bratrskými vojsky a je "jen slyšet kroky" někde nahoře, je jasný. Ale film funguje sám o sobě i jako horor. (03.02.2013)

Chladné kamenné zdi, kámen místo vchodových dveří a k tomu slizce kamenný výraz Rudolfa Hrušínského v alegorii, kde minimálně každá druhá věta odkazuje ku invazo 68, ale díky Perunovy, funguje i z mnoha jiných pohledů, atmosféra je hutná, silná a díky komornímu prostředí mrazivá, všichni herci výborně hrající, což ovšem u přítomné sestavy není nic překvapivého. Ve své podstatě hrozně silný film, který by byl silný i kdyby nebyl poznamenán svým podtextem a trezorem ....... A voda v kašně stoupá ........... (18.08.2014)

Klima filmu lze přeložit, jak to mnozí činí, do posrpnovštiny a popalachovštiny, ale i do pomnichovštiny, poúnorovštiny a dalších - a nejen domorodých - jazyků. A hned se rodí otázka, nakolik se na tíživém klimatu dole podílí děje světa (nenadálá absence dveří) a nakolik tíhnutí sedmihlavé skvadry; a otázka, jak dalece se liší nahoře, snímkem explicitně nevyjevené, od dole. Přemítat je možné i o těch sedmi „konstantách“ lidských myslí a srdcí, a ačkoli netušíme, jak konstantně bytovaly jednotlivé postavy nahoře, dole se jejich vnitřní konstanty proměňují, zvýrazňují, čerchovatí, prolamují i vzdouvají, ve vzájemném kontaktu rozličně zakřivují, a ne vždy pokřivují, vše za manipulativního průvodcova hlasu, normalizátorsky ustanovujícího bezvýchodnost jako přirozenost. Souběžně se touha po naději, a s ní spojená aktivita, mění v trpělivé odevzdání osudu (pasiáns); a nakonec: není trpělivost jen škraboškou, za níž - bez tváře - dlí sama se sebou a s „daným“ stavem spokojená lhostejnost? (To emocionální a až iracionální ticho poté, kdy průvodce oznámí smrt černé ovce-bílé vrány!). Pozor, jestli i na sklonku roku dvacet „nesníme svůj sen“ a přitom „neměříme hloubku jeho barvy“. // Úkol: Podívat se na film v roce 2050 a do té doby se snažit, abych projekci nemusel absolvovat, přinejmenším, v holínkách. (31.12.2020)