Pasiáns

Impozantní výkony herců, kteří dokazují fakt, že si v sedmi vystačí pouze v uzavřených prostorách podzemního sklepení. Nalezneme tu všechny osobnosti a projdeme si s nimi proměnou nálad a hysterií. Detailně si prověříme úsloví, že kam nemůže čert, tam strčí ženu. Vzniklá situace do které se naši hrdinové dostali se dá interpretovat mnoha způsoby, dá se aplikovat na spoustu situací a historických období. Je už jen na vás, jak si s tím poradíte! Film rozhodně není pro každého! (15.11.2022)

,,Naděje je jen touha po nemožném. Možná, že je na životě nejkrásnější, že je jedna velká naděje, která se nikdy nesplní." Skupinka lidí se při přehlídce zámku ocitne v podzemní místnosti, ve které najednou zmiznou dveře ven... Tak alegorie na totalitní stát, resp. situaci v ČSSR po srpnu '68 je už jasná v samotné zápletce a od prvních minut, ale rozhodně není jediným smyslem filmu. Bez ohledu na dobu a politiku Pasiáns v sobě skrývá hluboký psychologický příběh s existenciální zápletkou, kde jsou důležité rozměry lidských charakterů, jež se v podobných hraničních situacích projevují naplno. Jedni se budou snažit za každou cenu ven, jiní pouze doufat, utápět se v depresích nebo mít blízko i k zbláznění, někdo najde rovno východisko v sebevraždě a najdou se i lidé, kteří neztratí svůj smysl pro humor i v takovéhle situaci. Strhující snímek v sobě ukrývá téměř hororovou atmosféru z tajemného podzemí, umocněnou sugestivním výkonem Rudolfa Hrušínského a hereckým koncertem dalších protagonistů (z mužského obsazenství mě zaujali zejména František Řehák a Ladislav Boháč), zvláště pak Jany Brejchové, jejíž krása i příjemný hlas působí v temném prostředí jako zajímavý kontrast. Dojem mi mírně poprvé zkazil otevřený konec, ale na druhou stranu se po zamýšlení nad tím vším nabízí otázka: je to skutečně otevřený konec nebo spíš drsné zobrazení reality? 90% (05.08.2017)

Voda v kašně stále stoupá... Působivý psychothriller, jehož osudovost snad nejlépe vystihuje dobové schizma (1968-69), které ale není nutně to jediné, čím snímek získává na své výjimečnosti. Ba naopak. Dobový kontext, v němž vznikal původní Hubačův scénář vnímám ryze jako přidanou hodnotu. Je v tom víc. Přehlídka lidské marnosti, potácející se mezi pitoreskním podobenstvím, fantaskním snem a šílenou absurditou, nemá v české filmové a televizní historii obdoby a dost možná, že Pasiáns nabízí rafinovanější filozofické rozhřešení, než mnohé jiné filmy té doby. Zásluhu na celkovém vyznění mají samozřejmě vynikající herci, zvlášť Hrušínský je perfektní. Jo a happyend fakt nečekejte. (05.08.2016)

"Není přece důležité co chcete, ale co můžete. Tak je to." Tyhle slova z úst Rudolfa Hrušínského pěkně zamrazí po těle. Trezorovka jak vyšitá! Na premiéru si musela počkat až do roku 1990. Stejný případ jako u filmu Den sedmý osmá noc, kdy divák neví, v jaké časové rovině a kde se příběh odehrává. Všude je jen cítit zlověstné povětří, nejistota a strach. Strach z čehosi neuchopitelného, avšak všudypřítomného. Podobenství, které má svoji podstatu v tom, kdy nás okupovala vojska Varšavské smlouvy. Skupinka šesti mužů a jedné ženy uvíznou kdesi v podzemí, kde najednou nemohou najít dveře k východu. Situace se začne vyhrocovat, když jednotlivé postavy začnou panikařit a dojde i k podivným úmrtím. Je to občas šílené psycho, kdy absurdní situace neberou konce a vyhrocené scény pěkně tlačí na pilu. Do toho je zlověstně umístěná hudba Jarmila Burghausera, která atmosféru ladí k až hororovým pasážím. Rudolf Hrušínský v roli průvodce, posléze diktátora, by mohl klidně hrát šílené psychopaty, už nejednou se osvědčil, třeba v o rok starším Spalovači mrtvol. Další členové skupinky jsou precizně obsazeny : Eduard Cupák, Ladislav Mrkvička, Ladislav boháč, Josef Abrhám, František Řehák a v ženské roli dechberoucí Jana Brejchová. Nemám slov, tohle jsou snímky, které by nikdy nemohly vzniknout, nebýt srpna osmašedesátého roku. Režisér Jan Matějovský si ke spolupráci přizval kameramana Juraje Šajmoviče, který podobně jako u další Matějovského trezorovky z roku 1970 Podezření, dokázal s kamerou čarovat a uhrančivě snímat jednotlivé obličeje a oči všech zúčastněných, sochařské ornamenty (bezvadný střih) a různými nájezdy zpestřovat a budovat napětí. Nutno dodat, že velkou zásluhu na kvalitě filmu má také scénář Jiřího Hubače. MILUJU TYHLE BIJÁKY!!!!!!! (29.08.2021)

Jsem ve velkých rozpacích, jak k tomuto podobenství a nic než podobenství přistoupit. Skoro všichni srší superlativy, od mých hodnověrných oblíbenců to má plný počet a já si připadám v podobné situaci jako u Dalskabátů – sám proti všem s jednou hvězdičkou. Přitom Pasiáns by měl být film právě podle mého gusta. Ale od začátku mi připadal tou měrou hloupý, že i můj favorit Hrušínský mě tady nudil. Sice přiléhavé, ale křečovitě se snažící podobenství vyprchalo se svou dobovou nasazeností (což se dobrým dílům nestává) a zůstaly jen deklamační prkenné dialogy náměsíčných postav, jejichž počínání je prostě dada. Na absurditu je to moc učitelské, na realitu příliš absurdní, přičemž zmizelé dveře jsou zde tím nejsnáze uvěřitelným prvkem. Celé to na mě působí dojmem vizualizované rozhlasové hry. Jenomže ono už počáteční Průvodcovo náhlé překvapení zdí, u níž stojí, je přece jen podezřelé. Něco jsem nepochopil? Měl bych snad brát podobenství stroze doslova „má se to s tím, jako když…“? Neupínat se na „logiku“, ale sledovat jen významy? Pak to ovšem dává smysl. Ale když oni všichni tak blbě žvaní, nechce se mi je poslouchat. Samá silná výpověď, samé životní moudro, samá načtená povážlivost, samá hysteričnost. Sbírka výroků, snůška ukázkových postojů. Někde tady čtu, že Hubač to napsal ještě před okupací jako apolitické existenciálno. No dejme tomu, ale mám snad na těch protivných teatrálních typech meditovat o zabydlenosti v existenci? Nechce se mi. Posléze se trochu začínám chytat, paradoxně právě na wtf zrcadlovém obratu Průvodce a Kamily. Ale teprve v samotném závěru, odstartovaném jeho přiznáním (které mě probudilo z letargie), jsem se chytl opravdu a poslední minuta filmu mě ohromila (i s básničkou). Tak to tedy přece jen stálo za to, ale byla to strašná štrapáce. Lze srovnávat s rovněž televizním Koncem velké epochy nebo s Schormovým okupačním Den sedmý – osmá noc. Kdybych byl hodně zlý, srovnal bych Pasiáns s Němcovým O slavnosti a hostech (protože se mi místy zdá, že o toto srovnání stojí), čímž bych ho odstřelil. Pasiáns je film, který jsem měl vidět aspoň o deset let dřív, teď už ho nedoženu. Možná mu křivdím, možná jsem jen líný to pobrat, ale nemohu jinak. Jedna hvězdička proto, že do odpadu to má samozřejmě daleko, druhá je za ten závěr, který mě sebral bez jakékoli námahy. Tak dobrá, přidám ještě jednu jako opci nebo třeba za Průvodcovo oblíbené "znal jsem jednoho blonďáka". (09.05.2012)