Ryze dokumentární film se syrovou autentičností vypráví těžko uvěřitelný příběh Reného, který byl od sedmnácti let sledován filmovou kamerou na své cestě mezi vězeními a krátkými pobyty na svobodě. Kamera ho v roce 2008 opouští v jeho sedmatřiceti letech, tedy přesně o dvacet let později, jako nemocného člověka, muže stále se pohybujícího na hraně zákona, který napsal a publikoval dvě knihy. Čas proměny z mladíka v muže zaznamenávala režisérka Helena Třeštíková na pozadí významných politických změn střední Evropy.
Reného příběh začíná ve vězení pod socialistickými plakáty, pokračuje během sametové revoluce a dostává zdánlivou pointu amnestií tehdejšího prezidenta Václava Havla. René se ale brzy vrací zpět do kriminálů, aby tak vstoupil do Evropské unie opět jako vězeň. V průběhu let strávených za mřížemi, zejména za krádeže, se nechal potetovat na celém těle, utekl z vězení a zase byl chycen, vydal dva romány, vykradl byt samotné režisérce, prožil dva milostné příběhy, onemocněl roztroušenou sklerózou a psychologové u něj zjistili nadprůměrnou inteligenci. Krk hlavního protagonisty tohoto časosběrného dokumentu „zdobí“ anglicky nepřesně vytetovaný nápis „Fuck of people“.(oficiální text distributora)
Dokumentárny portrét recidivistu Reného, ktorého režisérka Helena Třeštíková sleduje s filmovou kamerou od doby, kedy mal sedemnásť rokov, na jeho ceste medzi jednotlivými väznicami a krátkymi pobytmi na slobode. Opúšťa ho o dvadsať rokov neskôr ako chorého človeka, ktorý sa však stále pohybuje na hrane zákona. Jeho premenu z chlapca na muža zaznamenáva Třeštíková na pozadí politických zmien, ktoré však na Reného nemajú priamy vplyv - po amnestii Václava Havla sa René, podobne ako mnohí ďalší prepustení, čoskoro vracia do väzenia.(STV)
„Už je to skôr súcit, než láska.“ Třeštíkovej časo-zberné dokumenty (napr. tento alebo tento) sú na jednej strane úchvatné (fascinuje ma, ako je niekto schopný desiatky rokov sledovať život iného človeka kamerou). Na strane druhej od diváka vyžadujú kus zdržanlivosti. Jedná sa totiž o ľudí, ktorí majú k dokonalosti ďaleko. To máme všetci. Ale je niečo iné ŽIŤ nedokonalé životy a niečo iné sa na ne hodinu a pol pozerať. René bol od detstva odsúdený na život na šikmej streche. Třeštíková napriek tomu resp. práve preto ("lebo je to zaujímavý študijný materiál“) nad ním nezlomila palicu. Ani keď sa po entý raz dostal do basy. Ani keď jej vykradol byt. STÁLE ho navštevovala vo väzení. Dokonca mu pomohla vydať knižku. René bol však ukážkový prípad človeka, ktorý nemôže chodiť na 8-hodinové šichty a osem rokov sporiť na nové auto. Radšej sa stýka s pochybnými dievčatami, vykráda jeden byt za druhým, vždy ho chytia a zakaždým mu, ako recidivistovi, vymerajú vyšší trest. Časom sa k tomu neprekvapivo pridá choroba. Hoci René STÁLE motá svojrázne popletené "pravdy o živote", len čo sa dostane na slobodu, ZASA skončí v hnusných pajzloch piatej cenovej. Na kameru si dáva čaje, ale pravda je "asi" niekde úplne inde, však René? A stretáva sa s čoraz väčšími indivíduami. Hoci pôsobí dojmom (kvázi)milého strateného smoliara, ktorý si na život privyrába relatívne neškodnou trestnou činnosťou (nechcem obhajovať zlodejov, ale oproti nekrofilovi, pedofilovi a vrahovi je zlodej predsa len niekde inde, normálny systém rozumnej spoločnosti to MUSÍ právne rozlišovať), patrí k najnebezpečnejším ľuďom, o akých Třeštíková robila dokument. Čudujem sa, že sa to pre ňu neskončilo oveľa horšie.(6.5.2011)
Kouzlo tohoto dokumentu shrnuje jedna scéna, ve které se René Heleny zeptá, jestli ho má ráda, nebo jestli pro ní představuje jenom objekt zkoumání. A paní Třeštíková říká, že neví. V tom je veškerý paradox jejich vztahu - vztahu noblesní dámy a špinávého sprostého buřiče - ze kterého vyplývá zajímavost snímku. Nakolik můžeme Renému věřit? Máme ho obdivovat nebo zatracovat? Jak mu pomoct? Paní Třeštíková neví. Co vy?(15.3.2009)
'Nikdy není nikdo pouhým objektem zkoumání.' To jsou slova Heleny Třeštíkové. Naprosto s nimi souhlasím, resp. to považuji za pravdivý výrok. Nevím, zda je to můj subjektivní pocit, ale dle mého se režisérka nechala až přespříliš 'oslnit' skvělým (nechtějí se mi dělat další sarkastické uvozovky) Reném. Zprvu, po exemplárním odsouzení v sedmnácti letech, převládá lítost nad mladým chlapcem a zároveň naděje v jeho nápravu.. ta však nepřichází a René se znova a znova a znova a znova navrací zpět do nápravných zařízení. Postupně si režisérku omotává kolem prstu, SPOILER píše jí dopisy o tom, jak moc je pro něj důležitá, zničehonic začíná citovat Freuda či Einsteina, jednou se zmíní, že do ní byl jednu dobu zamilován, při jejím zvolení ministryní kultury jí píše, že chápe, že pro ni teď jistě už není atraktivní a natáčení pravděpodobně skončí, pod čímž jasně vidím psychické (a velmi dobře naplánované) vydírání; René se pro ni dle všeho (a zcela vědomě) stává více než NEpouhým objektem zkoumání. A Třeštíková je nepoučitelná, přestože jí René vykradl její pražský byt, po několika letech mu propůjčí digitální kameru, aby natočil svých prvních deset dnů na svobodě (po dlouhé době), on samozřejmě její důvěry zneužije a kameru, řekněme, zpronevěří. Právě její bezmezná (samozřejmě vždy s tímto slovem opatrně, jistá relativnost zde určitě je) důvěra je další broukem do mé hlavy. Není trochu prvoplánová? Vždyť právě tyto informace se staly jedním ze stěžejních prvků mediální masáže k tomuto časosběrnému dokumentu, ale to už by bylo na delší povídání..(26.9.2008)
Na celosvětovou premiéru dalšího časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové jsem se těšil snad už od začátku MFF KV 08. Divák má možnost sledovat dvacet let života nenapravitelného recidivisty - přitom neskutečně inteligentního člověka - Reného Plášila, který se již od svých sedmnácti let pohybuje na hranici svobody a života za mřížemi. Film je protkán úvahami o společnosti (servítky si rozhodně nebere), objevují se zde úryvky z obou jeho doposud vydaných knih, ale co působí nejzajímavěji - vztah Reného a režisérky. Jejich rozhovory, strasti, které je během natáčení potkaly, počátky jeho nemoci, osudy obou přítelkyň… Po skončení filmu byla přítomna i samotná režisérka a ochotně zodpověděla všechny – vesměs zajímavé – dotazy.(26.7.2008)
Velice plastický zážitek. Paní Třeštíková nám tohohle pána kluka dokázala představit jako jednoho z nás, velice intimně, ve velice povědomých kulisách (inaugurace a abdikace prezidentů, cinkající klíče a hroutící se mrakodrapy tady nejspíš slouží především k tomu, abychom se s příběhem ještě více ztotožnili) a přitom není pochyb o tom, že tady sledujeme život někoho výjimečného. Pochmurný, otevřený "konec" příběhu tuto plastičnost ještě umocnuje, jelikož efektivně propojuje svět, který chceme pořád vnímat jako fiktivní a uzavřený s tím naším... Třeba Reného potkáte na cestě z kina. 80%(14.5.2009)
V kinech
od:
tron
„Už je to skôr súcit, než láska.“ Třeštíkovej časo-zberné dokumenty (napr. tento alebo tento) sú na jednej strane úchvatné (fascinuje ma, ako je niekto schopný desiatky rokov sledovať život iného človeka kamerou). Na strane druhej od diváka vyžadujú kus zdržanlivosti. Jedná sa totiž o ľudí, ktorí majú k dokonalosti ďaleko. To máme všetci. Ale je niečo iné ŽIŤ nedokonalé životy a niečo iné sa na ne hodinu a pol pozerať. René bol od detstva odsúdený na život na šikmej streche. Třeštíková napriek tomu resp. práve preto ("lebo je to zaujímavý študijný materiál“) nad ním nezlomila palicu. Ani keď sa po entý raz dostal do basy. Ani keď jej vykradol byt. STÁLE ho navštevovala vo väzení. Dokonca mu pomohla vydať knižku. René bol však ukážkový prípad človeka, ktorý nemôže chodiť na 8-hodinové šichty a osem rokov sporiť na nové auto. Radšej sa stýka s pochybnými dievčatami, vykráda jeden byt za druhým, vždy ho chytia a zakaždým mu, ako recidivistovi, vymerajú vyšší trest. Časom sa k tomu neprekvapivo pridá choroba. Hoci René STÁLE motá svojrázne popletené "pravdy o živote", len čo sa dostane na slobodu, ZASA skončí v hnusných pajzloch piatej cenovej. Na kameru si dáva čaje, ale pravda je "asi" niekde úplne inde, však René? A stretáva sa s čoraz väčšími indivíduami. Hoci pôsobí dojmom (kvázi)milého strateného smoliara, ktorý si na život privyrába relatívne neškodnou trestnou činnosťou (nechcem obhajovať zlodejov, ale oproti nekrofilovi, pedofilovi a vrahovi je zlodej predsa len niekde inde, normálny systém rozumnej spoločnosti to MUSÍ právne rozlišovať), patrí k najnebezpečnejším ľuďom, o akých Třeštíková robila dokument. Čudujem sa, že sa to pre ňu neskončilo oveľa horšie.(6.5.2011)
Cimr
Kouzlo tohoto dokumentu shrnuje jedna scéna, ve které se René Heleny zeptá, jestli ho má ráda, nebo jestli pro ní představuje jenom objekt zkoumání. A paní Třeštíková říká, že neví. V tom je veškerý paradox jejich vztahu - vztahu noblesní dámy a špinávého sprostého buřiče - ze kterého vyplývá zajímavost snímku. Nakolik můžeme Renému věřit? Máme ho obdivovat nebo zatracovat? Jak mu pomoct? Paní Třeštíková neví. Co vy?(15.3.2009)
swamp
'Nikdy není nikdo pouhým objektem zkoumání.' To jsou slova Heleny Třeštíkové. Naprosto s nimi souhlasím, resp. to považuji za pravdivý výrok. Nevím, zda je to můj subjektivní pocit, ale dle mého se režisérka nechala až přespříliš 'oslnit' skvělým (nechtějí se mi dělat další sarkastické uvozovky) Reném. Zprvu, po exemplárním odsouzení v sedmnácti letech, převládá lítost nad mladým chlapcem a zároveň naděje v jeho nápravu.. ta však nepřichází a René se znova a znova a znova a znova navrací zpět do nápravných zařízení. Postupně si režisérku omotává kolem prstu, SPOILER píše jí dopisy o tom, jak moc je pro něj důležitá, zničehonic začíná citovat Freuda či Einsteina, jednou se zmíní, že do ní byl jednu dobu zamilován, při jejím zvolení ministryní kultury jí píše, že chápe, že pro ni teď jistě už není atraktivní a natáčení pravděpodobně skončí, pod čímž jasně vidím psychické (a velmi dobře naplánované) vydírání; René se pro ni dle všeho (a zcela vědomě) stává více než NEpouhým objektem zkoumání. A Třeštíková je nepoučitelná, přestože jí René vykradl její pražský byt, po několika letech mu propůjčí digitální kameru, aby natočil svých prvních deset dnů na svobodě (po dlouhé době), on samozřejmě její důvěry zneužije a kameru, řekněme, zpronevěří. Právě její bezmezná (samozřejmě vždy s tímto slovem opatrně, jistá relativnost zde určitě je) důvěra je další broukem do mé hlavy. Není trochu prvoplánová? Vždyť právě tyto informace se staly jedním ze stěžejních prvků mediální masáže k tomuto časosběrnému dokumentu, ale to už by bylo na delší povídání..(26.9.2008)
bouchy
Na celosvětovou premiéru dalšího časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové jsem se těšil snad už od začátku MFF KV 08. Divák má možnost sledovat dvacet let života nenapravitelného recidivisty - přitom neskutečně inteligentního člověka - Reného Plášila, který se již od svých sedmnácti let pohybuje na hranici svobody a života za mřížemi. Film je protkán úvahami o společnosti (servítky si rozhodně nebere), objevují se zde úryvky z obou jeho doposud vydaných knih, ale co působí nejzajímavěji - vztah Reného a režisérky. Jejich rozhovory, strasti, které je během natáčení potkaly, počátky jeho nemoci, osudy obou přítelkyň… Po skončení filmu byla přítomna i samotná režisérka a ochotně zodpověděla všechny – vesměs zajímavé – dotazy.(26.7.2008)
Eddard
Velice plastický zážitek. Paní Třeštíková nám tohohle pána kluka dokázala představit jako jednoho z nás, velice intimně, ve velice povědomých kulisách (inaugurace a abdikace prezidentů, cinkající klíče a hroutící se mrakodrapy tady nejspíš slouží především k tomu, abychom se s příběhem ještě více ztotožnili) a přitom není pochyb o tom, že tady sledujeme život někoho výjimečného. Pochmurný, otevřený "konec" příběhu tuto plastičnost ještě umocnuje, jelikož efektivně propojuje svět, který chceme pořád vnímat jako fiktivní a uzavřený s tím naším... Třeba Reného potkáte na cestě z kina. 80%(14.5.2009)