René

Kto da cloveku, ktory stravil 20 rokov v base a navyse vykradol VAS VLASTNY byt kameru, aby natocil nieco zaujimave zo svojho zivota? Helena Trestikova a ja jej sklanam absolutnu poklonu. Rene je vrcholne nesympaticky clovek, klamar, podvodnik, fetak, ktory by to podla mojho skromneho nazoru cloveka, ktory zazil basu z pozicie socialneho pracovnika, nikdy nikam nedotiahol, jedine do basy alebo na sikmu plochu. Nekladme si otazku, co by s nim bolo, kladme si otazku, preco v 16tich urobil to, co urobil a este vinu zvaluje na druhych. Ale musim povedat, ze obcas nieco mudre a zmyslupne povedal, ale mna jeho az miestami neprijemne hlboky hlas tak iritival, ze som musela film zastavit a predychat. Skvely dokument. PS: Vsetci tu rozjimate nad "ziadnym zaverom". Potrebuje tento zivot zaver? Zivot Reneho pojde stale tymi istymi cestickami a nakoniec sa opat raz ocitne za gatrom. (10.11.2009)

A nebýt toho, že to nemá vlastně žádný pořádný závěr, tak vyrukuju s plným hodnocením. Z mého egoisticky diváckého pohledu by bylo lepší to ukončit buďto "zlomovým" propuštěním v roce 2002 či naopak pár let posečkat na to co život ještě přinese. Takhle to pak v samotném závěru vyznívá... Vlastně vůbec nijak. (21.01.2009)

O rozdílech a jemných distinkcích mezi dokumentárním a hraným filmem bylo napsáno již mnohé: (i) Dokumentarista si vybírá svůj úhel pohledu, a pokud má talent, umění přijde až nádavkem; umělec si vybírá svůj výraz ze zdrojů svého vědomí a svědectví o skutečnosti přichází jaksi navíc. (ii) Dokument určuje a vymezuje sociální efekt; hraný film estetická měřítka. (iii) Dokument muže byt obviněn z odhalení nepříjemné pravdy nebo naopak z její falzifikace – za obojí mu hrozí zásah cenzury. Hraný film bývá obviňován zase z toho, že dává spatný příklad, že kazí mládež atd., zkratka z toho, že ohrožuje zavedené modely vládnoucí morálky. Dokumentární filmu jde o pravdu, hranému o morálku. Nejzásadnější odlišnost spočívá ovšem v tom, že aktéři dokumentu přerůstají médium, neboť na rozdíl od postav hraných filmů žijí i tehdy, není-li zapnutá kamera. Ovšemže - ale proč zachycovat pravdu a marnit čas dokumentem, ohrazovali se někteří. Oscar Wilde tvrdil, že o skutečném životě není třeba psát, protože ho tak jako tak každodenně prožíváme, a režisér Alfred Hitchock ještě později řekl: Nikdy nenatáčím kousky života, to bych točil dokumentární filmy. Ba, ba, pletli se do jednoho. A vskutku, to, co nás naplňuje úžasem nad dokumentem René, není fakt, že někdo takový existuje, ale že dotyčného můžeme eventuálně potkat a sdílet s ním tentýž prostor. ____ Ona profláknutá paralelní montáž „měnících se“ dějinných událostí a „neměnícího se“ notorika Reného nutně vybízí k obezřetnějšímu, jinačejšímu pohledu – to René se proti obecnému názoru mění a zažívá četná dobrodružství, kdežto společnost obestřená politickým divadlem veletočů stagnuje a hnije zevnitř, protože na rovinu: kolik lidí o sobě může tvrdit, že vedlo pozoruhodnější život než René Plášil? Andělé se radují a na nebesích prozpěvují Gloria in excelsis - ortodoxnějšího solitéra, jehož nesešrotovaly ani zhoubné disciplinární mechanismy, jak o nich mluví Michel Foucault v proslulém spisu Dohlížet a trestat, si snad představit ani nelze. Ať žije kontrakultura a lidé, kteří nemusejí manifestovat v levicových žurnálech, neboť samotný jejich život je manifestem. (24.03.2009)

Divácký zážitek jsem z toho měl. Ve smyslu, že jsem o tom filmu ještě dost dlouho přemýšlel, uvázlo mi to v hlavě. Ale René mi přišel jako extrémně neschopná osoba ve chvíli, kdy měl prostě cokoli udělat. Jakmile dostal byť jen trochu svobody nedokázal si s ní vůbec poradit a radši zase upadl do té vězeňské apatie. Je sice hezké, že ve vězení četl a měl určitý rozhled a literární talent. O to je ale horší že ho nevyužil. René mi prostě byl nesympatický. Film mne zajímal taky protože jsem se chtěl dozvědět něco o tom, jak to chodí v českých věznicích. Což jsem se moc nedozvěděl (já vím že to nebylo tématem, jen píšu proč jsem na to koukal). Dost depresivní podívaná. (11.05.2009)

Mrzí mě tři věci: profesionální odstup, který si Třeštíková po celou dobu udržuje (zrovna v tomto případě se osobní zapojení přímo nabízí), dokonale nevýrazný konec (což beru s tím, že život taky nenabízí vybroušené pointy) a absence titulků, jež jsou vzhledem k Reného mizerné artikulaci občas velmi žádoucí. Zajímavé komentáře: Ivoshek, liborek_, jenjan (03.04.2009)