Aksál

Typická kohoutovka. Převyprávějme si tento příběh za předpokladu, že od začátku víme, kdo je kdo. Pokud o autenticitě života mluví Jean-Jacques Rousseau nebo český blázen, není to totéž, ale vede to k témuž. A nebo jako parafráze: každá prohraná sexuální revoluce vede k další desexualizaci. Pod "desexualizací" můžeme rozumět každý represivní systém. - Navíc: Abrahámova role patří k dalším jeho faux pas. (18.07.2022)

Zvláštní filmeček, v němž se hraje o manželské štěstí. Žena se díky příchozímu muži ocitá v myšlenkovém proudu, ve kterém uvažuje o všech rozhodnutích spojených s manželstvím. Možná si není až tak jistá svým dosavadním životem, což jí právě on najednou připomíná a bortí její dosavadní jistoty, možná falešné, jak se zdá. Jenže ten konec a vysvětlení postavy Josefa Abrháma mi přišlo minimálně totálně hloupé a úplně pokazilo konec. Na druhé straně musí být člověk tak trochu blázen, aby podobným způsobem oslovoval ženy, vedl s nimi podobnou konverzaci a nenechal se odradit ani ve chvílích, kdy žena skutečně jasně odmítala jeho dobývání. (24.07.2023)

Pavel Kohout se po mém soudu v Aksálu tak trochu umělecky vlamuje do otevřených dveří. Stačí vzpomenout na literární postavy typu Anna Kareninová či Ema Bovaryová, která se stala přímo literárním typem ztělesňujícím útěk od reality k sebeobelhávajícím iluzím. Obecně představa, že za spořádanou fasádou navenek harmonického života musí být skryt nějaký spodní temný tón, představuje velmi populární a působivý umělecký námět. Na mysl tane celá řada románů, filmů a divadelních dramat, v nichž autoři demaskovali faleš, prázdnotu a absenci štěstí u zdánlivě dokonalých manželství - byl by to opravdu dlouhý seznam, zmiňovanou Flaubertovou Paní Bovaryovou počínaje, přes román Nouzový východ Richarda Yatese, až třeba po můj oblíbený film Noc od Antonioniho, v němž je podle mě toto téma dovedeno k uměleckému vrcholu. A když už jsem zmínil Yatesův román, který byl v roce 2008 zdařile zfilmován Samem Mendesem, nemohu se ubránit jeho srovnání s touto pozapomenutou televizní inscenací. I Yates nechává své postavy manželů Franka a April Wheelerových, tvořících zdánlivě ideální manželský pár, konfrontovat s postavou Johna Givingse (herecky excelentní Michael Shannon), diagnostikovaného psychotika, který jediný nemá zábrany říkat nepříjemné pravdy. Zdánlivá idylka manželství se náhle hroutí jak domeček z karet a postava impertinentního blázna přináší mezi oba partnery hlubokou krizi. Ačkoli se Kohoutova inscenace ani zdaleka nevyrovná působivosti zmiňovanému filmu, jedná se vcelku o zdařilé dílo, které i po těch letech stále stojí za vidění. Abrháma moc nemusím, ale výkon Drahokoupilové na mě udělal dojem, stejně tak použitá hudba. "Subjektivně" 4 hvězdy, "objektivně" spíše 3. (24.05.2013)

Já jsem šťastná! Jak málo stačí k tomu, aby se převrátil svět. Zemětřesení, které způsobí takřka banální rozhovor o nebanálních věcech dvou neznámých lidí, opravdu nemá daleko k výjimečnosti a potvrzuje tím i Kohoutův společenský pluralismus. Abrhám a Drahokoupilová vynikající, Fišerova hudba místy velice podmanivá. (14.06.2016)

Strhující, nečekaně dramatická a velice emotivní půlhodinová konverzačka. Josef Abrhám a Marie Drahokoupilová po sobě nemilosrdně pálí otázkami a odpověďmi mistrně napsanými Pavlem Kohoutem, patřičnou atmosféru dokresluje hudba Luboše Fišera a režie Jiřího Bělky, který si pohrál s dlouhými záběry. Zkrátka a dobře další archivní televizní klenot, který bychom si měli hýčkat. Doporučuji všem. (03.12.2011)