Muž, který lže

Vzpomínám si, jak v dobách reálného socialismu uspořádalo nejmenované regionální muzeum na Vysočině výstavu věnovanou místnímu partyzánskému hnutí z doby okupace. Na vernisáž pozvali i někdejšího sovětského velitele, aby utužili nerozlučné bratrství obou našich národů. Starý pán nechápavě hleděl na zažloutlé fotografie, které v hojném počtu zdobily stěny dvou rozlehlých sálů. "Kdo jsou ti lidé?" ptal se zmateně. - "To jsou přece tvoji spolubojovníci, naši hrdinní partyzáni." - "Zešíleli jste? Kdybych měl tolik chlapů, tak jsem toho Schörnera vyhnal z protektorátu sám," zněla rozhořčená odpověď. Tahle drobná, ale příznačná příhoda z nedávné minulosti může dobře ilustrovat fakt, že lži a manipulace byly, jsou a budou nedílnou součástí našich životů a leckdy mají sílu utvářet virtuální realitu. Lež jako filmové téma tedy přináší obrovskou škálu možností, jde jen o to, jak látku uchopit. Představte si např. několik verzí téže události z pohledu různých aktérů (s tím konec konců pracoval už Kurosawa) a na divákovi by bylo zjistit, kde se skrývá pravda. Většina režisérů by na námět zkoušela jít cestou rafinované hry s divákem, kterého by postupně odhalovanými náznaky znejisťoval v jeho zpočátku jednoznačném vidění událostí a dával mu naději, že nakonec snad přece jen odhalí velké tajemství a skutečný stav. Grillet na to jde jinak. Divák ho nezajímá, pro něj je hračkou sám film, a tak si labužnicky pohrává pro vlastní potěšení s jeho formou. Od prvních minut víte, že hlavní hrdina s nejasnou a především proměnlivou identitou je patologický lhář. Která z jeho verzí a tváří je ta pravá? Pravděpodobně žádná - a není to nakonec jedno? Žádné záchytné body stejně neexistují. Můžete jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, proč režisér do příběhu z druhé světové války násilně nacpal pózující krásky vylepšené výrazným moderním makeupem, které jako by vypadly z pokleslých erotických filmů s lesbickou tématikou oné doby. Nebo proč kamera tak dlouho zálibně spočívá na bílém pozadí. Snímek můžete podle své nátury považovat buď za vytříbený umělecký experiment, nebo za afektovanou sebestřednou autorskou pózu. Nezastírám, že je mi bližší to druhé. Ocenit můžu kameru a přítomnost osvědčeného Trintignanta, jinak je to bída. S Grilletem bych patrně nenašel společnou řeč ani v debatě o počasí. Celkový dojem: 25 %. (12.02.2019)

"Porozprávam Vám svoju historiu..." Tahle věta zazní z úst Borise opakovaně a člověk občas až žasne nad fantazií, kterou tento muž při vyprávění různých verzí svého životního příběhu má. Fantazie nechybí ani autorům tohoto slovensko-francouzského koprodukčního snímku. Především v erotických scénách se třemi krásnými dívkami jsem si užíval dokonalou kameru a střih. Ale jinak jsem byl z filmu poněkud zmatený. Moc jsem nechápal smysl toho neustálého mísení reality s halucinacemi hlavního hrdiny. Problém vidím v tom, že člověk vlastně ani neví, co je ještě realita a co už fikce. Je tak docela problém zodpovědět otázku, kým vlastně byl Boris. Co to bylo za člověka a jaká byla jeho motivace se chovat tak, jak se choval. A bez odpovědí na tyto otázky, mi ten film přijde tak trošku zbytečný. (03.02.2018)

Fakt jsem si přál, abych tomuhle udělil aspoň hvězdu, ale je mi líto. Zmatený děje ve filmu, pohrávající si s pozorností diváka s užitím různý symboliky mám většinou rád, člověk se snaží komplikovanej příběh rozlousknout a tím se nenudí, ale tady to jaksi nefunguje jak má a to hned ze dvou důvodů. Za prvý šíleně topornej Jean-Louis Trintignant, svojí roli na tom jistě sehrál i monotónní dabing Ladislava Chudíka a za druhý nudně prezentovaný story dvou partyzánů, který se sice postupně skládá jak puzzle a hlavní myšlenka důvodu lhaní hlavní postavy by celkem ušla, ale zpracování je extrémně nezáživný. Chápu, že zde chronologie nemá záměrně řád, ale tvůrci si mnohdy vymysleli absurdní scény jen aby děj ještě víc zamotali, avšak zamotali se do toho pravděpodobně nakonec sami. Zkrátka je zde znatelně vidět improvizovanej scénář dopisovanej přímo na place, nebo předchozí večer v hospodě. Opět je zde přehršle tupejch keců, nebo bezvýznamný čumění kamsi či na nějakou z dalších postav, pár vnadných hereček a to je asi tak všechno. Již nikdy více. (06.11.2016)

Zmatenost Borisovy mysli, týkající se jeho vlastní identity, byla naneštěstí přenesena do celkového pojetí filmu. Biblické obrazy s erotickým nádechem, které obstarávají svými těly tři krásné slečny, bylo to jediné, co jsem si ve filmu skutečně užil. Příběh o hledání svého pravého JÁ, vyplněný podivným absurdnem - chvílemi slibně připomínající Juráčka - a fantazijní realitou, byl tím vším jednoduše překořeněný. Celkový děj mohl mít zcela jiný směr. V tomto provedení se v mých očích točí v kruhu, ze kterého ho nedostal ani závěr. (18.04.2015)

Neviem, či som film pochopil správne, podľa komentárov predsa nemá riešenie. Je to možné, pokiaľ ale prijmeme jedno možné vysvetlenie udalostí, všetko, čo sa vo filme odohráva, je akceptovateľné. Hra na lži bola aj svetová vojna, plná agentov s krycími menami a myslím, že aj na toto chcel Grillet svojou štruktúrou príbehu a hlavným hrdinom poukázať. Nie je to tak hutné, ako Vlani v Marienbade, nemá to srdce, ako Hirošima, môžeme však porovnávať aj s neskoršími dielami tohoto razenia ako napríklad Jakubov rebrík, alebo Púha formalita, kde je ale záver jednoznačný. V prípade Muža, ktorý luže, si istí byť nemôžeme ničím. Je hodnotné, že aj v slovenskej kinematografii máme zástupcu takéhoto netradičného schizofrénneho štýlu rozprávania. Či sa jedná iba o prázdnu pózu, experiment, umelecké dielo, zaujímavý triler, alebo hlbokú drámu, nato bude mať každý divák iný názor. (27.09.2013)