Muž, který lže

Nerad hodnotím filmy, kterým nerozumím. Je to stejné, jako bych stál před plátnem abstraktního malíře, věděl o něm, že je velmi vysoce hodnocen (tedy alespoň finančně) a já z obrazu nevyčetl, co má znázorňovat. Když se natáčel tento film, byl rok 1967/68. Jak všichni víme, byl to rok pokusů o politické proměny naší země, které byly z kraje rychle a násilně potlačeny. A naše myšlenky se tenkrát zmítaly v extrémních polohách. To se projeví samozřejmě i na tvůrčím uměleckém projevu. Tak tomu bylo i v roce 1989, kdy se národ opětovně, tentokrát však úspěšně, pokusil změnit politický systém. I tenkrát se to projevilo v tvůrčím myšlení filmových tvůrců a na některé filmy se vůbec nedalo dívat. Tenkrát vznikaly pro změnu zase krvavé hororové snímky, tzv. nových scénáristických a režisérských tváří. Inu, někdy se tedy musíme smířit s vlastním nepochopením. (17.02.2017)

"Porozprávam Vám svoju historiu..." Tahle věta zazní z úst Borise opakovaně a člověk občas až žasne nad fantazií, kterou tento muž při vyprávění různých verzí svého životního příběhu má. Fantazie nechybí ani autorům tohoto slovensko-francouzského koprodukčního snímku. Především v erotických scénách se třemi krásnými dívkami jsem si užíval dokonalou kameru a střih. Ale jinak jsem byl z filmu poněkud zmatený. Moc jsem nechápal smysl toho neustálého mísení reality s halucinacemi hlavního hrdiny. Problém vidím v tom, že člověk vlastně ani neví, co je ještě realita a co už fikce. Je tak docela problém zodpovědět otázku, kým vlastně byl Boris. Co to bylo za člověka a jaká byla jeho motivace se chovat tak, jak se choval. A bez odpovědí na tyto otázky, mi ten film přijde tak trošku zbytečný. (03.02.2018)

Velice zvláštní film s naprosto výstižným názvem. V labyrintu lží se ztrácí nejen divák, ale i hlavní protagonista příběhu. Všechny ženské postavy v této vesnici vypadají a chovají se jako z erotického filmu, nezvyklá střihová skladba spolu s nesouvisející ruchovou složkou zvuku udržují diváka ve střehu, kameraman předvádí ukázkovou práci s obrazem a mezi tím vším stojí jako středobod celého snímku skvělý Jean-Louis Trintignant. (19.06.2009)

Podobně jako v jiných filmech spjatých s novým románem (Hirošima, má láska, Loni v Marienbadu) není podstatné, co se vlastně stalo, ale jak se (ne)dozvídáme, že se něco stalo. O hlavní charakterové vadě Borise (nebo snad Jana?) není pochyb. Kdyby nic jiného, prozrazuje ji titul filmu. Lže, protože nezná pravdu a ve snaze ji objevit ztrácí zbytky jistoty. Boris není jediným nespolehlivým vypravěčem, film je jemu podobnými zahlcen a vyvstává podezření, že režisér s námi také nehraje na rovinu. Zamlčuje relevantní fakta, mlží ohledně toho, čí verzi „reality“ zrovna sledujeme. Záběry na sebe nenavazují chronologicky ani logicky. Hranice mezi mrtvým a živým, mezi pravdou a lží je neustále překračována. Ve chvíli největší bezradnosti, kdy ztrácí naději, že mu někdo uvěří a stvrdí tak jeho pochybnou a zpochybňovanou existenci, se Boris mění v herce. Herci jsou filmem nahlížení jako ti nejpřesvědčivější lháři, kteří musí dokola obhajovat existenci fikčních světů, jež obývají. My jakožto diváci jsme pro ně jenom jakýmisi pokusnými králíky, na nichž testují různé variace svých historek. Režisér Alain Robbe-Grillet v sobě nezapře literáta. Způsob Borisova vyprávění vyvolává potřebu mít film na papíře. Moci jim listovat tam a zpět, ověřovat si dříve vyřčené, konfrontovat Borise s jeho vlastními výroky. Přehlednost by ale Muži, který lže ubrala na zajímavosti. Máme se ztrácet, tápat, hledat pravdu, tam, kde není. U filmu, který tematizuje lež a chápe ji jako labyrint, z něhož po prvním vstoupení není cesty ven, by to ani jinak nešlo. 90% (21.06.2012)

Tento film z francouzsko-československé koprodukce je jedním slovem zvláštní. Alain Robbe-Grillet v tomto snímku důsledně popírá konvenční vypravěčské postupy, rezignuje na dějovost ve smyslu logického sledu událostí, uvádí diváka protikladnými pohledy na věc do rozpaků a ve výsledku ho dokonale mate. Hlavní postavou je Boris "Ukrajinec" Varisa (Jean-Luis Trintignant), který má snahu vyprávět svůj příběh, ale s každou scénou vyvrací svá předchozí tvrzení a balancuje mezi zcela protikladnými polohami. Popírá vlastně i sám sebe, když se v samém úvodu filmu představuje jako Jan Robin, z něhož se vyklube Borisův domnělý přítel. Film je komplikovaný a divák se vlastně ani v závěru nedoví, co je lež a co pravda. Robbe-Grillet si hraje s těmito hádankami opravdu důsledně, přechází z reálného prostředí vesnice do představ Borise a zase zpět, aniž by k identifikaci tohoto přechodu dával více indicií než je nezbytné. Muž, který lže je vzdáleně jakýsi Kafkovský příběh, který stylem velice připomíná Resnaisův film Loni v Marienbadu (ke kterému Robbe-Grillet napsal scénář). Muž, který lže je náročný snímek, který není vhodný k sobotním večerům... Pokud se ale divák nechá přemluvit k Robbe-Grilletově hře na hádanky, pak lze v tomto filmu najít nesporné kvality. (02.10.2006)