Muž, který lže

Já vím, že když člověk lže, tak musí často přeskakovat z jednoho na druhé, jeden vymyšlený příběh se musí zkombinovat s druhým, až je z toho v hlavě zmatek a jen ti nejzdatnější to vše dokáží udržet pohromadě. Chápu dobře, o co tvůrcům šlo a vlastně se jim to i povedlo. Ale co je to platné, když mě to jako diváka šíleně nudilo a neustále jsem se musel do sledování nutit, pořád si říkat, vždyť jde přeci o zobrazení lhaní. Takhle by ale filmy fungovat neměly. (08.09.2009)

Vzpomínám si, jak v dobách reálného socialismu uspořádalo nejmenované regionální muzeum na Vysočině výstavu věnovanou místnímu partyzánskému hnutí z doby okupace. Na vernisáž pozvali i někdejšího sovětského velitele, aby utužili nerozlučné bratrství obou našich národů. Starý pán nechápavě hleděl na zažloutlé fotografie, které v hojném počtu zdobily stěny dvou rozlehlých sálů. "Kdo jsou ti lidé?" ptal se zmateně. - "To jsou přece tvoji spolubojovníci, naši hrdinní partyzáni." - "Zešíleli jste? Kdybych měl tolik chlapů, tak jsem toho Schörnera vyhnal z protektorátu sám," zněla rozhořčená odpověď. Tahle drobná, ale příznačná příhoda z nedávné minulosti může dobře ilustrovat fakt, že lži a manipulace byly, jsou a budou nedílnou součástí našich životů a leckdy mají sílu utvářet virtuální realitu. Lež jako filmové téma tedy přináší obrovskou škálu možností, jde jen o to, jak látku uchopit. Představte si např. několik verzí téže události z pohledu různých aktérů (s tím konec konců pracoval už Kurosawa) a na divákovi by bylo zjistit, kde se skrývá pravda. Většina režisérů by na námět zkoušela jít cestou rafinované hry s divákem, kterého by postupně odhalovanými náznaky znejisťoval v jeho zpočátku jednoznačném vidění událostí a dával mu naději, že nakonec snad přece jen odhalí velké tajemství a skutečný stav. Grillet na to jde jinak. Divák ho nezajímá, pro něj je hračkou sám film, a tak si labužnicky pohrává pro vlastní potěšení s jeho formou. Od prvních minut víte, že hlavní hrdina s nejasnou a především proměnlivou identitou je patologický lhář. Která z jeho verzí a tváří je ta pravá? Pravděpodobně žádná - a není to nakonec jedno? Žádné záchytné body stejně neexistují. Můžete jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, proč režisér do příběhu z druhé světové války násilně nacpal pózující krásky vylepšené výrazným moderním makeupem, které jako by vypadly z pokleslých erotických filmů s lesbickou tématikou oné doby. Nebo proč kamera tak dlouho zálibně spočívá na bílém pozadí. Snímek můžete podle své nátury považovat buď za vytříbený umělecký experiment, nebo za afektovanou sebestřednou autorskou pózu. Nezastírám, že je mi bližší to druhé. Ocenit můžu kameru a přítomnost osvědčeného Trintignanta, jinak je to bída. S Grilletem bych patrně nenašel společnou řeč ani v debatě o počasí. Celkový dojem: 25 %. (12.02.2019)

Prepánajána! Človek ho vyženie dverami a on sa vráti oknom... Dosť zaujímavý psychologický film slovensko-francúzskej koprodukcie, ale experimentálna forma podania príbehu bola pre mňa miestami ťažko stráviteľná. Toľko "erotických" a abstraktných scén vo filme, kde sa ešte vedľa mnohých retrospektívnych odbočiek neustále kombinujú predstavy a halucinácie hlavného hrdiny... Nuž, čo povedať na to, keď si po zhliadnutí filmu v zaujímavostiach okrem iného prečítate, že scenár filmu nemal definitívnu podobu a niektoré scény koncipoval režisér priamo pred nakrúcaním? Len pre náročných divákov. Zaujímavý Ivan Mistrík a úteky zločinca cez zadné dvere lekárne do jaskyne :o)) (05.08.2017)

Zmatenost Borisovy mysli, týkající se jeho vlastní identity, byla naneštěstí přenesena do celkového pojetí filmu. Biblické obrazy s erotickým nádechem, které obstarávají svými těly tři krásné slečny, bylo to jediné, co jsem si ve filmu skutečně užil. Příběh o hledání svého pravého JÁ, vyplněný podivným absurdnem - chvílemi slibně připomínající Juráčka - a fantazijní realitou, byl tím vším jednoduše překořeněný. Celkový děj mohl mít zcela jiný směr. V tomto provedení se v mých očích točí v kruhu, ze kterého ho nedostal ani závěr. (18.04.2015)

"Síla romanopisce tkví právě v tom, že si vymýšlí, že si vymýšlí v naprosté svobodě, bez jakéhokoliv vzoru. Moderní próza má jeden pozoruhodný rys: záměrně zdůrazňuje tento svůj charakter, a to do takové míry, že invence, imaginace koneckonců se stávají syžetem knihy." (A. Robbe-Grillet, Za Nový román, s. 23, esej z r. 1957) Stačí nahradit slova próza a kniha slovem film a máme popis tohoto filmu. Stejně jako je každá umělecká fikce lží, je i tento film lží, pouze s tím rozdílem, že je až moc silná, až moc pro běžného diváka, který se chce nechat 90 minut (dnes 120 minut) opájet milosrdnou lží - pochopitelným příběhem. Robbe-Grillet rozpouští proces tvorby lži = zápletky do samotného filmu. Jinou věcí je nekončící koketerie přítomnosti a minulosti, lži a (vždy jen provizorní a aktuální) pravdy v rámci jediné sekvence, vytvářející jedinečnou a podivnou synchronii Grilletových filmů. (26.07.2015)