Průvodce

Oskar za nejlepší cizojazyčný film mne upozornil na tenhle melancholický snímek zkušeného japonského režiséra Yojiro Takita. Okuribito = Odchody... Krásný, pozvolna plynoucí děj, sofistikovaná filmová řeč, vhled do starobylých rituálů tradiční japonské společnosti, v první půli překvapivě komický, v druhé pak nekýčovitě sentimentální. Nejsem znalcem japonské kinematografie, ale otevřenost filmu západnímu divákovi byla dle mého nebývalá - Beethoven znějící na zkoušce symfonického orchestru, ,,západní" filmová hudba, časté odkazy ke křesťanství...Oskar jistě nebyl udělen jen náhodou... Vrcholně zajímavé je pak porovnání obou tak odlišných kultur - pracovní pozice (ale spíše poslání) ,,ukladač do rakví" hodně napoví o odlišnosti kultury, která své mrtvé v kruhu rodinném doprovází na onen svět, v té naší kultuře již byl fenomén smrti z osobního, rodinného i veřejného prostoru zcela vytlačen... A tradiční japonský rituál přípravy k rozloučení s nebožtíkem byl pak vrcholně estetickým zážitkem... (22.06.2009)

Průvodce sice na sto hony zavání pečlivě vyváženou univerzalitou, snahou oslovit mimojaponské publikum a svěřit příběh do péče zaručeně fungující struktury, avšak to niktera nesnižuje konečný zážitek. Samozřejmé míšení černého humoru nejhlubšího zrna s jemnou lyrikou a jímavým rodinným dramatem vytváří směs, která je imunní vůči nadměrečnému sentimentu i zlehčování tématu. Scénami obřadu se daří přenášet důležitou životní filosofii, aniž by se plýtvalo prázdnými slovy a i jednoduchá symbolika zaručeně působí. Vše navíc korunuje slastná Hisaishiho smyčcová hudba. Nakonec vzniklo dílo, které se těžko pojmenovaným působením na afektivní stránku může zařadit mezi takové klenoty japonské kinematografie jako byl Ostrov či Legenda o Narajamě. Některé okamžiky tohoto filmu dosahují téže působivosti a úctyhodné pokory. (08.10.2011)

Pro plný prožitek filmu jsem nejprve musel přijmout velmi těžko uvěřitelnou premisu, že mladý Japonec střední třídy dobrovolně přijme nečistou práci, a jako burakumin se odřízne od zbytku společnosti. Jistě, oficiálně jsou dnes již rovnoprávnými, ve skutečnosti však „oficiálně“ nic neznamená. Teprve takto vybaven, mohl jsem si naplno prožít nádherný příběh, který mě znovu přesvědčil, že Japonci umí vzít ty nejpodivnější témata a vybrousit z nich naprosto dokonalé filmové klenoty. Ještě nikdy jsem neviděl tak dojemné a smutné a přesto svým způsobem optimistické zpracování smrti. Navíc s výborně vkomponovanou a citově velmi silnou linií rozbitého vztahu rodiče a dítěte, která mimo jiné otvírá také otázku smyslu života. Jemné, poklidné, křehké, přesto i nenápadně excentrické, občas ochucené černým humorem. (27.11.2014)

V této zemi, kde se pohřbívá stále častěji bez obřadu a pokud s obřadem, pak většinou v podobě několika oddeklamovaných básniček kdesi v kremační síni, by si film jako Okuribito zasloužil zvláštní pozornosti. Leccos v ději je předvídatelné a japonský humor(?), který snímkem tu a tam probleskne, taky nemusí být našinci blízký (alespoň mě tedy spíš uváděl do rozpaků), ale dokonalá katarze na závěr tyto drobné nedostatky dostatečně vykoupí. Vedle posledního momentu, mě ještě jeden okamžik zvláště zasáhl: když se uřícení zřízenci pokoušejí hodit tělo do rakve jako pytel brambor (poté, co je už divák důvěrně seznámen s krásou tradičního „vrakvovacího“ rituálu). Říkal jsem si pak ve vztahu ke své vlasti: tam, kde se takovou pohřebáckou ležérnosti zachází s mrtvými, bude se bez úcty zacházet i s živými. Nejdřív se starými a s těmi v mateřském lůně čekajícími, ale nejen. Když vzpomenu, jak se v nemocnicích a DD často jedná s pacienty, kteří už se nemohou postavit na nohy, je mi těžko. A přitom třeba takové sprchování stařenek a stařečků nemusí být mechanický, rutinní úkon připomínající umývání nádobí, nýbrž - svým způsobem posvátný - akt služby. Už jsem byl svědkem obojího přístupu. Každopádně díky za tento film a za to, že člověku vrací téma v Čechách i Japonsku tabuizované před oči. Jinak pro kontrast je možno si přečíst Waughovu jedovatou grotesku o pohřbívání v Hollywoodu „Drazí zesnulí“ (The Loved One). Zajímavé by mohlo být i srovnání s – u nás žel málo známým - filmem Barmská harfa od Kona Ichikawy, kde se též, byť v úplně jiném kontextu, představují témata povolání a pohřbívání. [Více v "deníčku" na profilu.] (04.02.2011)

Tak tu sa dá veľmi ľahko pochopiť, prečo Sprievodca dostal Oscara za naj zahraničný film. Nakrútené s citom, s humorom, v dobrom slova zmysle smerom k diváctvu, bez výraznejších skutočne depresívnych momentov, ale najmä všetko s mierou a spomínaným, tak dôležitým citom. Možno aj preto musel byť jednoduchý príbeh rozložený do vyše dvoch hodín. Posledná rozlúčka taktiež nemôže prebehnúť vzbŕklo. Od momentov komických, cez momenty sledovania smútiacich na obradoch (extempóre po nehode na motorke, uf), až po záverečnú osobnú linku s otcom, ktorá film tým najlepším spôsobom uzatvára. (13.12.2018)