Průvodce

Je člověk vyšinutej, když dostane nekontrolovatelnej záchvat smíchu doprovázený četnými spasmy při sledování scény, kdy někdo uklouzne na shnilejch potravinách v době uleželýho nebožtíka? Jestli jo, tak já se jdu objednat k psychiatrovi. Ono je to celý tak napůl směšný a napůl smutný. A celý je to krásný... (19.07.2011)

Hezký film který dokáže místy velmi rafinovaně a vtipně využívat faktu, že divák vnímá smtr potažmo pohřby jako tabu plné vážnosti a neprůstřelného sentimentu bez toho aby tyto hodnoty něják nabourával. Naopak-přes všechnu tu chytlavou hru s divákem je to nakonec právě vkusný sentiment, který je tou výpovědní páteří filmu. Jediný zásadní nedostatek vidím v totální předvídatelnosti všech linek, odboček i jednotlivostí příběhu-což vychází z jisté klišoidnosti.. Je to sice klišé uchopené s jistou osobitostí, vtipem a vkusem, ale pořád je to klišé. (14.08.2014)

Posmutnělé a součaně komické a extravagantní drama, které plyne pomalu a příjemně jako nevtíravá, vlídná hudba, která je provází. Pozorovat umění smutečních obřadů za staletí vypracovaných do lehkosti a dokonalosti člověka už samo o sobě smiřuje se smrtí, která nemusí postrádat poezii. Více jak dvě hodiny se nehraje o ničem jiném než o smrti a umírání, přičemž má člověk pocit, jako by ho houpali ve vlídné náruči. (27.10.2010)

Tento extrémně citlivý snímek jsem prvně viděl v době, kdy jsem byl asijskou tvorbou prakticky nepolíben a nyní si dávám opáčko a opět musím docenit jeho kvality. Vzhledem k tématu paradoxně dosti humorný kousek jemuž dominuje emotivní stránka tématu, ale i výborné herecké výkony, skvělá hudba od mého oblíbeného mistra (soundtrack se mi vyjímá v audiotéce), ke slovu samozřejmě ale přichází i vztahy všech zúčastněných, úcta, tradice i nepochopení bližních a přátel, přecijen nejedná se zrovna o běžnou práci. Každému tento film asi nesedne, to ovšem jeho kvality nijak nesnižuje. (09.09.2019)

Průvodce sice na sto hony zavání pečlivě vyváženou univerzalitou, snahou oslovit mimojaponské publikum a svěřit příběh do péče zaručeně fungující struktury, avšak to niktera nesnižuje konečný zážitek. Samozřejmé míšení černého humoru nejhlubšího zrna s jemnou lyrikou a jímavým rodinným dramatem vytváří směs, která je imunní vůči nadměrečnému sentimentu i zlehčování tématu. Scénami obřadu se daří přenášet důležitou životní filosofii, aniž by se plýtvalo prázdnými slovy a i jednoduchá symbolika zaručeně působí. Vše navíc korunuje slastná Hisaishiho smyčcová hudba. Nakonec vzniklo dílo, které se těžko pojmenovaným působením na afektivní stránku může zařadit mezi takové klenoty japonské kinematografie jako byl Ostrov či Legenda o Narajamě. Některé okamžiky tohoto filmu dosahují téže působivosti a úctyhodné pokory. (08.10.2011)