Noruwei no mori
Nórske drevo
Norwegian Wood
Režie:
Anh Hung TranScénář:
Anh Hung TranKamera:
Mark LeeHudba:
Jonny GreenwoodHrají:
Ken'iči Macujama, Rinko Kikuči, Kiko Mizuhara, Tecudži Tamajama, Kengo Kóra, Eriko Hacune, Tokio Emoto, Reika Kirišima, Kentaró Tamura, Haruomi Hosono (více)Obsahy(2)
Filmová podoba knižního bestselleru Haruki Murakamiho vypráví stejně jako kniha příběh o nostalgii lásky, ztrátě a probouzející se sexualitě. Děj se odehrává na konci 60. let v Japonsku na pozadí studentských bouří. Toru Watanabe je tichý a uzavřený vysokoškolák, který se v Tokiu znovu potkává s křehkou Naoko, přítelkyní z dětství. Jejich vztah se postupně prohlubuje, zároveň je ale vystaven rostoucímu tlaku minulosti, kterou poznamenala tragédie jejich společného přítele. Během divokých nočních večírků, na které Torua bere jeho kamarád Nagasawa, potká Toru impulzivní mladou ženou jménem Midori. Ta mu razantně vstoupí do života a Toru Watanabe se ocitá v situaci, kdy si musí vybrat mezi dvěma ženami, mezi vášní a svými principy, mezi budoucností a minulostí. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (223)
Vítr vane, norské dřevo je tvrdé a teplé ... Miluji toto nízké zlaté světlo, miluji tento hypnotický déšť, miluji tuto zelenou náruč trávy, miluji toto ticho dechu, miluji toto vzedmutí vln ... Miluji tuto předtuchu i touhu po tom, co možná nikdy nepřijde nebo přijde, ale bude s jiným a jiné, než se snilo ... Kéž by se snilo ... Ale někdy sny nejsou nebo jsou prázdné, nebo jsou tísnivé, nebo jsou černé ... Čím se ta teskná prázdnota zaplní? Když se lidé opravdu pomilují, i když se nemilují, je to energie života, co jim dá novou naději, jenž sice nevymaže ztrátu, ale dá sílu čelit novým možným ztratím ... Jaro, léto, podzim, zima, jaro ... Proč nám není celý život 18-19 let? To je jen nálada ... To je jen vzpomínka. ___ Tento film je podobný mnohým lidským životům - jednotlivé scény a obrazy jsou lepší než celek a sám celek je jen slepeninou střípků-vzpomínek. Kdyby šlo složit mozaiku života výlučně z těch nejkrásnějších snů, které si jen dokážeme představit ... Kdyby jen šlo ... ()
Romantický / psychologický / existenciální / melancholický / sugestivní a také tak nějak zvláštně teplý a citlivý je tento japonský snímek vietnamského režiséra žijícího ve Francii, natočený podle knižního bestselleru Haruki Murakamiho. ~ V epicentru příběhu stojí poměrně pasivní vysokoškolák Tóru a dívka Naoko, která se snaží o vyrovnání se s vnitřním traumatem z minulosti (smrt blízkého přítele). Tóru a Naoko se po letech odloučení setkají a vzájemně sblíží, psychické problémy a labilita však dívku odkážou do sanatoria uprostřed čisté přírody. Tóru za ní pravidelně jezdí. Otázkou, zda těsné sepětí s přírodou dívce pomůže její strasti překonat. Zda se dokáže otevřít světu, partnerovi, zda dokáže vést aktivní sexuální život… ~ Dialogy pronášené postavami ve vysoké trávě plápolající v poryvech větru, v holých kopcích zelených i pod vrstvou bílého sněhu, v hustých lesích… Obrazových symbolů najdeme mnoho. Stejně jako kontrastů: ticho (dialog vedený šepotem) x hluk (běsnící příboj). Láska x sex. Sex x smrt. Může láska trvat bez sexu? Existuje pravá čistá láska? Bytí člověka na světě prostupuje celým snímkem, je z něho cítit ta krása z toho všeho kolem, ze světa, krása žen, přírody, intimity chvíle,…, ale zároveň také tápání, zmar a rozčarování. ~ Vyčnívá hudba od Jonnyho Greenwooda, člena britských Radiohead; úžasné smyčcové pasáže střídá třeba rockovější Norwegian Wood, píseň od Beatles, podle níž ostatně snímek nese svůj název. Bezchybná je taktéž kamera. ~ V jedné recenzi jsem se dočetl, že „se nepodařilo přenést na filmové plátno specifickou poetiku knižního díla. Ostatně je vůbec možné zfilmovat melancholickou nostalgii snoubící se s hmatatelným pocitem osamění či životní rezignaci a úzkost pramenící z bezmezné zamilovanosti tvořící leitmotiv Murakamiho beletristického skvostu?“. Já říkám, že všechno to ve filmu bylo! Popravdě zdejší nízké hodnocení i negativní kritiky nechápu, i kdyby byly kniha a film sebevíc rozdílné. (Přičemž samozřejmě rozumím tomu, že film je nutně zkratkovitý a není v jeho možnostech bezezbytku postihnout složité charaktery postav předlohy či obecně její mnohovrstevnatost. Stěžejních motivů se však dle mého režisér a scénárista v jedné osobě drží skvěle, navíc ve filmu neabsentují ani např. vnitřní monology Tórua, tolik důležité pro pochopení jeho vnitřního světa…) Myslím si, že filmová podoba jakékoliv knihy nemusí být vždy tzv. kongeniální (= stejně dobrá jako dílo původní), ale může být dobrá jinak. Přece jen film je naprosto jiný druh umění. ~ ~ To musí být úžasné. Milovat někoho s takovou jistotou, bez nejmenších pochybností. ()
"Slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš". Knížka je dokonalá, bohužel film za ní dost zaostává. ()
1486. hodnocený film ()
Jsou namíchány styly exprese s tou nejbanálnější a nejplytší formou romantiky. Škoda, nemíchat! ()
Na filmové adaptaci literární předlohy Haruki Murakamiho Norské dřevo je nejpovedenější atmosféra, která se řezavě zavrtává pod kůži a nahlíží do rozbouřených niter nezkušeného mládí. Je to čistokrevná antická tragédie v celé své velikosti a bolesti. Rozpolcenost, ztracenost, beznaděj, tápání, nejednoznačnost, nesmělé volání o pomoc, odevzdanost, tíživý pocit zodpovědnosti, útěk. Veškerá vnitřní pnutí jsou jedinečně zachycena ve svých obrazech. Přes tuto až alegorickou a sugestivní kompozici vdechl filmový tvůrce Anh Hung Tran život bolesti, rozervanosti a strachu lidské duše, která se snaží pochopit složitost a nestálost lidských vztahů a citů a nalézt své vlastní místo a štěstí. Tento film není bezduchá reprodukce knihy, zaměřil se na zobrazení nálady vnitřních světů. Tyto samostatné vnitřní světy jsou ovlivňovány okolím, zejména fenoménem sebevražd, jež je poslední odpovědí jedinců na zmatek duše a na neschopnost nalézt své osobní štěstí. Sebevražda přináší vysvobození pro člověka a mnoho nejasností a rozpolceností všem zbývajícím. Hlavní postavou příběhu je samotářský vysokoškolský student Toru Watanabe (velmi zajímavý Ken'iči Macujama). To on je v centru veškerého dění a v něm se mísí všechny přímé i nepřímé impulsy, touhy a nálady. City a chtíč se perou s pocitem zodpovědnosti a Toruův vnitřní svět je zmítán v křečích protichůdných pocitů, jež berou potřebnou sílu a odhodlání a zalévají duší marností a utrpením. Hlavní ženskou postavou je Toruova kamarádka z dětství Naoko (pozoruhodná Rinko Kikuči) v prohlubujícím se uvěznění pocitu vlastní viny a pochybností, jež postupně a nenávratně uzavírá do šílenství hlasů a strachu. Třetí nejdůležitější postavou je mladá studentka Midori (zajímavá a křehká Kiko Mizuhara), která i přes veškerou rodinnou tragédii touží po životě. Bezelstná upřímnost v rozpolcenosti citů vyvolávají touhu i svazující hlas svědomí. Z dalších rolí: pacientka psychiatrického sanatoria a učitelka hudby se svéráznou metodou léčby Toruova rozháraného vnitřního světa Reiko Ishida (šarmantní Reika Kirišima), Toruův bohémský spolubydlící z kolejí Nagasawa (příjemný Tecudži Tamajama), Nagasawova trpělivá i trpící přítelkyně Hacumi (půvabná Eriko Hacune), Toruův kamarád z mládí Kizuki (Kengo Kóra). Tato antická tragédie má podmanivou sílu ve svém vynalézavém odkývání nahoty lidských duší ve zmatcích citů, viny, zodpovědnosti a chtíče. Ve strachu z podlehnutí, ve strachu z osamělosti, ve strachu neúplnosti. City a sex se prolínají i míjejí. Nálada vnitřních světů..... a já jsem spokojen! ()
Skvěle natočený citlivý snímek, kterému chybí k dokonalosti jen vyváženější tempo. (K) ()
Knižní adaptace samozřejmě nemají na růžích ustláno a nejinak tomu bude u adaptace románu japonského autora Haruki Murakamiho Norské dřevo. Největší výtkou z mé strany je snaha režiséra Anh Hung Trana soustředit se na vizuální stránku a dlouhými artovými záběry přebít to důležité - obsah. Pro někoho možná výhoda, pro mě nikoli. Norské dřevo má potenciál k tomu nabídnout divákovi emoční smršť, ale to se zde neděje. Stylizace Japonska 60. let je sice velice zdařilá, ale ani to nedá zapomenout na skutečnosti,že Tran buď špatně vysvětlil nebo opomenul velké množství důležitých věcí a několik scén tak nedostálo svému potenciálu. Také se držel zkrátka co se týče sexuálních scén, kterých je kniha plná (nejspíše kvůli ratingu). Artová romantika podle předlohy, která má rozhodně daleko více co nabídnout. ()
Je zajímavé, jak nesourodé komentáře se tu sešly - od jednoznačného odsouzení až po velké pochvaly. Já se řadím spíš mezi ty pochvalné, ale s určitými výhradami. Norské dřevo byla první Murakamiho knížka, kterou jsem četl (a to v období pro mě emočně pohnutém, když mi bylo 21), takže to ve mě zanechalo velký dojem. Film je velmi věrnou adaptací, takže jsem často tušil, co se v zápětí stane... Herecké výkony představitelek hlavních ženských rolí mi přišly super, Matsuyama jako Tóru už mě tolik nepřesvědčil (občas trochu moc patosu). Zároveň si myslím, že kdo nečetl knihu, může se v příběhu ztrácet nebo některé věci neocení. Velké plus za kameru, hudbu i výpravu. Ale jak řekla moje přítelkyně: připadala jsem si na ten film trochu stará. Je pravda, že nám už není 20 a tak si držíme odstup... :) ()
Prvním faktem je to, že jsem nečetl knihu a tím pádem nemůžu zahrnout komparační stránku. Film je zpracovaný velice dobře od kameru až po zvuk. Střih není zas až tak propracovaný. Občas bych vystřihl nesmyslné flashbacky. Film má zatraceně zbytečně dlouho stopáž, která škodí filmu a myslím, že film by šel sestříhat a pro neznalce knihy určitě k dobrému. Film bych určitě doporučil, ale sám bych se na něj podruhé nepodíval. To bych Vám radši doporučil Moment to remember z Korejské produkce, který mě dostal mnohem víc. Mnoho lidí potěší. Mnoho lidí zklame. Já jsem uprostřed. ()
Věřím tomu, že za filmem byla snaha vytvořit věrnou adaptaci jedné výjimečné knihy. Problém je, že kniha hodně pracuje s nevyřčeným, tedy s tím co je řečeno "mezi řádky". To já jsem ve filmu neviděl. Místo toho jsem měl problém neusnout. To nevyřčené se opravdu nedá nahradit dlouhými záběry na lesní krajiny, kde na pozadí hraje smutná a pomalá píseň. Možná je to prostě tím, že kniha je nezfilmovatelná. Navíc film je určen opravdu jen pro čtenáře, běžný divák si po shlédnutí bude ťukat na čelo a říkat si, že ta kniha musí být blbost. ()
Po shlédnutí filmu mám podobný pocit, jako po dočtení knihy. Melancholické, místy až depresivní, z toho mála pozitivnějších, zábavnějších pasážích knihy nezbyla snad žádná. Celé je to také dlouhé a rozvláčné, což bych nebral jako výtku, protože to je předpokládám účelem. Celkový dojem - neurazí, ani nenadchne. ()
Předlohu jsem četl a mám ji moc rád, jenže tohleto byla fakt nudná slabota. Ve filmu se úplně ztratila ta dobová atmosféra, syrovost a citlivost jednotlivých postav. Midori zde hraje fakt jen do počtu, herci jsou povětšinou strašně nudní, erotické scény nefungují a celkově zbyla jen ta depresivně laděná atmoška. Nicméně je to moc roztahané a rozmělněné nudnými záběry a celkově se mi ani nelíbily i exteriéry. I ta louka vypadala divně. Čekal jsem mnohem, ale mnohem více. Zklamání roku! ()
Slabé pro čtenáře, pravděpodobně ještě slabší pro diváka předlouhou nezasaženého. Další z řady nepochopitelných a zaslouženě nepovedených pokusů zfilmovat nezfilmovatelné, který v mých očích padá především na představiteli hlavní role - zatímco v knize je Watanabe sice tichý, ale inteligentní mladík, ten filmový se projevuje značně nejapně a jeho jednání často odporuje základní lidské logice. Ano, snímek sice kopíruje svou předlohu, ale ta sází mimo jiné na čtení mezi řádky, v němž pak film naprosto selhává (i přes několik relativně povedených lyrických sekvencí). Očekávané zklamání. ()
Síla Murakamiho textu spočívala v podání příběhu očištěném od psychologizování a blízkém západní vypravěčské tradici. Anh Hug Tran zatahuje příběh svou režií do únavného asijského lyrismu, v němž se průzračnost původního textu vytrácí. Velmi kultivované a velmi nudné. ()
Jako celek až příliš natahované a rozvláčné. V jednotlivostech silné a myšlenkově hodnotné. Ona nevyřčenost ve vztazích, melancholie a nostalgie... Míjení se... A přesto neutuchající touha po blízkosti, po pocitu sdílení se... V těchto místech mi film přišel až nehezky opravdový. Vizuální stránka též výborná, pěkně nasvícená, ostrá... Jen ta délka!!! ()
Murakamiho román je pro mě srdeční záležitostí, do které si promítám vlastní prožitky a zkušenosti. Hungův snímek je obstojný, sice zploštělý, ale podařilo se do něj z předlohy dostat hlavní motivy, významové nosiče, myšlenky odloučení, pocity z drobných a nešťastných příčin našeho životního poznamenávání, převzetí zodpovědnosti za vlastní život a smiřování se ztrátou blízkého člověka. Jeho scénář vyňal mnoho krásných románových momentů, ale myslím, že filmu by jejich zahrnutí v některých případech i škodilo (jindy právě naopak). Striktně vážným scénářem akorát někudy uniklo specifické kouzlo, kterým kniha oplývá. ()
moje nejoblíbenější pasáž - první kapitola knihy - tu byla úplně vynechaná. kdyby jí ale zařadili, myslím, že by se jim stejně nepovedla. líbila se mi ale filmová postava Midori (mnohem víc než ta knižní). ()
Jako člověk co četl předlohu jsem byl dost zklamaný. Jsem přesvědčený, že kdybych film viděl ještě předtím, než jsem si přečetl předlohu, tak bych ho hodnotil lépe. Ale to bych se pak připravil o všechno krásné co je předloze. Celý film je sled nejdůležitějších momentů z knihy, které jsou spolu pospojovány. Zápletku a význam z toho pochopíte, ale to je tak všechno, jelikož film jen výtah z knihy a díky tomu působí prázdně. Už v úvodu mě přišlo, že je něco špatně a následující minuty mě o tom neustále přesvědčovaly až do konce filmu. Jsem si naprosto vědom, že knihu nelze věrně převést na plátno, ale jsem si jist, že v rukou lepšího vypravěče by film byl lepší. To co je v knize popsáno na asi 30 stránkách je ve filmu shrnuto během úvodních pěti minut. A takhle je to se vším. V úvodu filmu si máte vybudovat vztah k postavám, ale tady Vám k tomu nedají ani prostor, takže pak po celou dobu sledujete postavy, které Vám jsou ukradeny a teprve někde v půlce filmu Vás, alespoň trochu začnou zajímat. Další věc co mě hodně naštvala je přístup k vedlejším postavám, který je připravil o jejich kouzlo a následný význam hlavně u Midori, Reiko(její příběh jak skončila v sanatoriu chybí), Nagasawa a Extrémovi(objeví se asi ve dvou vteřinových záběrech). Tóru je v knize zajímavá postava a právě proto si ho Nagasawa vybral za společníka, ve filmu se s tím ani nezabívají a rovnou jsou z nich přátelé a tím z Tórua dělají úplně nezajímavého hlavního hrdinu. A takhle bych mohl pokračovat. Přesto si film nezaslouží být neustále kritzovaný. Hodně se mi líbila vizuální stránka, která krásně představuje přírodu a pomáhá navodit melancholickou náladu. Dále se mi líbila scéna, kdy Tóru a Naoko chodí po louce v jednom dlouhém záběru a ona se mu svěřuje. Osobně jsem hodně zklamaný a všem doporučuji ať si přečtou předlohu, je to sice delší, ale mnohem silnější a navíc mnohem lépe pochopíte název Norské dřevo. ()
Zvolna plynoucí, tiché, šeptem a pohledy vyprávěné "pocitové" melodrama o lásce introvertního mladíka k duševně nemocné kamarádce z dětství (v protikladu s milou dívčinou ze školy). Styl 60. let, otevřené řeči o sexu a úhledná estetika (vizuálně jde bez diskuse o nádherné dílo) zakrývají určitou plochost, rezervovanost a "intelektuálskou" umluvenost. 7/10 ()