Slunečnice

Marcello předstírá šílenství, aby nemusel odejít od Sophie do války. Přesně si pamatuji ten moment, kdy lékaři odejdou z místnosti, kam vstoupí Sophia a netuše, že jsou sledováni špehýrkou, spolu spontánně blbnou. Marcello odmašíruje a za čas Sophia dostává zprávu, že zemřel. Teprve za léta se dozví víc ....... Hodně smutný, ale mooooc hezký. (23.01.2005)

Krásný film, který se dá vidět i po 45 letech od natočení. Sophia Loren excelentním způsobem ztvárnila přerod mladé šťastné temperamentní dívky ve zklamanou mladou ženu. Nemyslím, že by šlo o ruskou propagandu či agitaci. Taky vodíme hosty do parádního obyváku a ne do pokoje svého nepořádného puberťáka. Byla to zvláštní doba a to budovatelské nadšení tam po válce panovalo. Sama jsem byla v roce 1967 tedy přibližně v době natáčení filmu s našimi zemědělci na exkurzi po kolchozech v oblasti Kyjev a Charkov. Byla to ukázková družstva, stejně jako u nás Slušovice. Přátelští, pohostinní lidé byli pyšní na to, co vybudovali, ale my už jsme byli v té době technicky někde jinde, což jsme z úcty k hostitelům zamlčeli. Nás ale válka neponičila. Stejnou zkušenost měla i moje mladinká kolegyně, která o deset let později studovala v Moskvě 4 roky vnitřní obchod. „Marusja“ vyprávěla pro mne v tehdejší době nepochopitelné věci. Jezdila domů jednou ročně a proto o prázdninách využila pozvání spolužačky k návštěvě její rodiny žijící v Leningradě – nyní Petrohrad. Po dobrodružné cestě, kdy byla i zatčena, protože neměla patřičnou bumážku, ji přítelkyně místo do Ermitáže, vzala na kopec za město a hrdě ji ukázala nové sídliště ležící před nimi ze slovy : „To je krása, to vy u vás nemáte!“ A moje kolegyně přiznala, že neměla to srdce ji říct, že takové sídliště je u nás skoro v každém městě. Jedině bych moc nevěřila možnosti Antonia bez problémů vycestovat domů do Itálie. To, že v Rusku zůstal bylo uvěřitelné, protože muži tam byli po válce nedostatkovým zbožím. Taky ale není nikde psáno, že film byl natočen podle skutečné události. Dnes už je to asi jiné, ale i tak bych tam nechtěla žít. (27.01.2015)

De Sica v tom poznat je, ale tak nějak okleštěně, jako by už to nejlepší měl za sebou a tohle je vrchol toho, co v téhle fázi života a tvorby je schopný natočit. Nemůžu to sice pořádně posoudit, jelikož jsem se u De Sicy nedostal k novějšímu filmu než k Včera, dnes a zítra a už tam jsem měl určité výhrady, ale tady mi přišlo, že se projevily ještě víc a na základě toho si o tom filmu myslím to, co si o něm myslím. Samotný příběh potenciál má a vedený je docela dobře, od začátku až do konce, ale nic silnějšího to ve mě nezanechalo a hlavně to celé jen vypráví víceméně jednoduchý příběh a nic navíc to nenabízí. Přitom od De Sicy jsem na to víc právě zvyklý, protože to něco navíc má zatím snad každý jeho film, který jsem zatím viděl. Jak Horalka, tak i Umberto D., Zloději kol nebo třeba i Střecha. Tohle má jen ten příběh, na kterém mě sice bavilo lehké tajemno v něm, ale i tak mi nestačí k plnohodnotnému zážitku. Nejvíc si z toho asi stejně budu pamatovat (mimo ten mysteriózní prvek) samotný závěr a scénu s několika zelenými kopci posetými neoznačenými hroby, protože tahle scéna mě z celého filmu dostala nejvíc. Silné 3* (09.03.2023)

Konecne jsem videl tento film a musim konstatovat, ze sledovat tento film je zazitek. De Sica je jeden z mych nejoblibenejsich evropskych reziseru, stejne tak Loren mezi hereckami. Tak prirozena vztahova chemie, jaka vyzaruje z dvojice Loren-Mastroianni je neuveritelna a je jen malo podobnych filmovych dvojic, jako tato. Krasny a dojemny pribeh o odlouceni, ktere zavinila druha svetova valka. Zvlast ocenuji i dobove zabery ze SSSR z pohledu zapadniho filmu (jak uz bylo uvedeno, prvni zahranicni nataceni na uzemi Sovetskeho svazu). Film ma spoustu krasnych a silnych momentu. Vse umocneno uzasnou hudbou Manciniho, ktera provazi temer cely snimek. Skoda jen, ze jsem film nevidel v puvodnim zneni, protoze sebelepsi dabing nemuze nahradit italsky temperament a naturel. (13.09.2014)

[2,5*]     "Odchádzaš?" "Áno." "Blázon. Načo som sa vyzliekala?"     V tomto diele som slávneho režiséra Vittoria De Sicu akosi nespoznával (a ani všetkých tých významných filmových tvorcov, ktorí sa na ňom podieľali). Celé to pôsobí tak nejak prázdne, bez náboja, s jalovým príbehom a so strojeným herectvom (čo ma u dvoch hlavných predstaviteľov dosť prekvapilo), takže tú veľkú vášeň som dvom hlavným hrdinom neuveril ani náhodou. Hudba (významný skladateľ Henry Mancini), nominovaná na Oscara, síce nie je zlá, ale ten dookola sa opakujúci hudobný motív ma ani nijak zvlášť neuchvátil, kamera (významný kameraman Giuseppe Rotunno) mi pripadá akási podivná, príliš sa mi nepáčila a rozprávanie príbehu sa mi zase zdalo nejaké chaotické. No a Sophia Loren tam mala ako mladá príšerný účes, ako len mohli znetvoriť tak krásnu ženu a spraviť z nej strigu? Najlepšia časť filmu (a pre mňa jediná zaujímavá) je tá odohrávajúca sa v Rusku (okrem tej naivity pri hľadaní Antonia), hlavne stretnutie Giovanny s Antoniovou novou ženou (výborná a aj krásna Ljudmila Saveljeva) a s Antoniom samotným. Na mojom celkovom zážitku sa podpísal aj slabší český dabing, občas až otravný (predstaviteľka Giovanny). (30.09.2022)