Lurdy

Častokrát mi na těchto stránkách hnou žlučí různí ateisté, kteří šmahem odsuzují náboženství a víru a směšně dávají najevo, jak jsou nad věcí. To prosím nepíšu jako věřící; sám sebe pokládám spíš za kacíře, věčného skeptika a pochybovače. Serou mě zkrátka hlupáci, kteří si na základce udělali jasno a od té doby nepocítili potřebu své úsudky podrobit revizi. --- Toto uvádím předem, aby mi bylo správně porozuměno. Největším kladem tohoto filmu totiž je podle mne právě jeho skepse; neuráží, neodsuzuje, netluče jako Chruščov podpatkem do stolu, nedělá unáhlené závěry. --- Lurdy jsou zobrazeny jako místo, kde se úřaduje a točí peníze. Ale nenaznačuje se, že je to něčí chyba. Když se k vám hrnou zástupy, z jakéhokoli důvodu, musíte se jim postarat i o žvanec a záchody, to je realita kterou dobře zná církev i pořadatelé filmových festivalů. Bohoslužby jsou tak trochu showbusiness, to je další fakt, jenže jak má kněz k věřícím nacházet osobní vztah, když jsou jich tisíce a každý den jiní? Tak slouží jak umí, dává lidem co chtějí, a zůstává rezervovaný. --- Působivá je poctivost, s jakou jsou pacienti upozorňováni: „My se zde snažíme léčit duši. Pokud se přitom občas zázračně vyléčí i tělo, je to vedlejší efekt.“ Nemohou udělat nic víc proti lidské přirozenosti, která ve své prostotě lpí na viditelných znameních, tedy zázracích. Mají tam na zázraky úřad, který především dohlíží, aby se zázračné agendy nezmocnili nějací novináři či jiní blbci. Je to taková péče o dobré jméno podniku. --- Herecké výkony v příběhu jsou tak civilní, tak „normální“, že se je až zdráhám nazvat herectvím. Míněno jako pocta režisérce. I v tomto ohledu, všechna lidská malost a nedokonalost je podána autenticky, nepřehání a nesoudí. A nakonec zázrak sám. Pro autorku není rozhodující otázka zázraku; ostatně i ten zůstává dost „nezázračný“, vysvětlitelný jako vzácné leč možné (dočasné) zlepšení. Centrem zájmu jsou reakce lidí, jejich otázky a komentáře, nepříliš povznášející, ostatně jako i sama hlavní postava dívky ve víře spíše vlažné a oportunní. --- Vnímám film jako názornou ukázku toho, jak je poctivost vzácná, náročná a nevděčná. To tam nemohl být aspoň jeden kněz znásilňující bezmocné nezletilé pacienty? U čerta, kde je nějaká akce!? --- (22.05.2012)

Lurdy pro mne představují více než jen výpověď o skryté materiálnosti a komice poutních míst. Film sice místy připomíná Tatiho Playtime, avšak střetnutí zesvětštěných náboženských rituálů s nepochopitelným a neuchopitelným zázrakem, který režisérka připravila jako potměšilou past, rozumím jako obnažení rozporu lidské existence, která si navzdory své touze po transcendenci vynucuje svou oblast osvětlenou rozumem, aby se cítila v bezpečí známého. Tento paradoxní archetypální dualismus se hmatatelně vtěluje do těla ochromené Christine, do jejích končetin, které přízračně touží po pohybu. Když se její ruka konečně zdvihne, aby se dotkla kamene, je to jen viditelné vyjádření úporné obecně platné lidské touhy po překonání neštěstí. Možnost existence zázraku je totiž vždy jen vědomím nepřekročitelného a jeho uskutečnění lze chápat jako cosi nepatřičného, co je ve svém vzepjetí rozumem odmítáno. Lurdy ukazují, že není podstatné samotné uskutečnění zázraku, ale schopnost unést a přijmout jej v rámci lidského společenství, neboť osamocenost ochromeného hmotného těla bojujícího zázrakem o své uznání, nakonec selhává vstříc pochybujícímu vědomí, duchu ostatních a je k všeobecné úlevě zatlačeno zpět do kolečkového křesla. Toto tragické odcizení těla je maximálně umocněno distancí kamery a praktickou neexistencí detailních záběrů - tedy důrazů oka jakožto synekdochy zřejmého smyslu - a všeobecnou precizností a barevným chladem prostoru. Lurdy jsou filmem, ze kterého se mi svírá srdce a obestírá mne melancholie z jejich závěrečné otázky. (09.05.2011)

Na tomhle filmu mi připadalo nejskvělejší to, že je to vlastně taková prázdná nádoba a dost záleží na tom, co do ní který divák naleje. Já jakožto "ateista", či bych měla spíše říci skeptik ohledně náboženské institucionalizace (nevím, jestli nějaký takový pojem existuje, každopádně se mi dost líbí a budu ho používat, i kdyby ho nikdo jiný než já nechápal), jsem viděla film, který naprosto nestranně ukazuje "realitu" tak, že úplně všechno v ní vyznívá absurdně a jakoby nahlíženo s ironíí, ačkoliv tak to není, filmaři si opravdu udržují distanc, jak to jenom jde. A zároveň věřím, že hluboce věřící a institucionalizovaný katolík by si u filmu poplakal a duševně procítil každou jeho minutu a ještě si byl jist tím, že právě viděl film utvrzující ho v jeho víře. A závěrem svého komentáře nebudu specifikovat, jestli jsem ho myslela vážně nebo si dělala srandu, neboť to je právě to samé ostří nožů, na jakém balancuje film, a mně se líbí u toho rovněž zůstat. --- A přece jen zaujmu stanovisko, protože se mi chce reagovat na komentáře negativně hodnotících autorů, kteří říkají "bohužel, nevěřím na zázraky". Já bych jim vystavila spíš jinou diagnózu - bohužel, nemají smysl pro humor. ♥ (07.05.2011)

Ja som v Lurdoch bol. Preto pre mňa tento film bol citlivo natočeným pripomenutím atmosféry, ktorá tam bola, hoci samotný zájazd bol viac utrpením než potešením. Viem, že pre ľudí, ktorí tam nikdy neboli, je toto len obyčajný film, o ktorého výbornej kamere (posúva dej bez slov kompozične zaujímavými zábermi), príjemnej hudbe (Felicita od Poverovcov bol v detstve môj najobľúbenejší hit), prepracovanom scenári (viaceré, často rozporné dejové línie a dojem cyklického opakovania "v neustálom kruhu", ktorý navodzuje koniec filmu) a dialógoch, ktoré tnú do živého (Keď sa uzdravilo vaše telo, prečo nie je osvietená aj vaša duša? Ako to, že ona vyzdravela a my nie?) sa dá diskutovať. Pre mňa tento film aspoň v náznakoch zachytil mystérium, ktroré ťažko opísať, ale možno ho v Lurdoch pocítiť Bál som sa, ako "rebelka" Hausnerová pojme tento námet, keďže rada zonrazuje vyhtotené "excesy". Musím s uspokojeným povedať, že sa toho ujala bez pátosu, ale s patričnou úctou. Verím, že tento dokument popchne aspoň niektorých ľudí bez ohľadu na svetonázor, aby si na Lurdy urobili názor na vlastnej koži. To miesto nikoho nenúti uveriť, ale vždy sa vám nezmazateľne vpáli do pamäti. Závisí od okolností a daností pútnika, či tie spomienky budú pozitívne alebo negatívne. Pre mňa najlepší FILM ROKA 2009! (01.12.2009)